Blog o pobytu naší rodiny (já, manžel a 3 děti)
v Jihoafrické republice.

Banální příběh z veřejné nemocnice

30. července 2017 v 12:37 | Simča |  Lidé
Minulý týden u mne byla na návštěvě sousedka - Jihoafričanka Gretschen. Je povoláním Právní Ergoterapeut (Legal Occupational Therapist). To znamená, že k ní chodí lidé po úraze nebo nemoci nebo po operaci a době strávené v nemocnici, kteří chtějí žalovat nemocnici nebo doktora pro zanedbání péče, a ona píše posudky na jejich nynější zdravotní stav s ohledem na jejich práci i sociální prostředí.

Nedávno u ní byl pán, kterému se stala autonehoda, a protože neměl žádné zdravotní pojištění, dostal se do veřejné nemocnice. Měl zraněnou nohu, otevřená zlomenina a potřeboval operaci.
Po dlouhém čekání mu udělali všechna vyšetření, poslali ho na rentgen, čekal na rozhodnutí o potenciální operaci. Nemohl se hýbat, byl připoután na lůžko. Přišli pro něj dva zřízenci, odvezli ho na lehátku někam hodně daleko do útrob nemocnice. Vůbec se s ním nebavili, když se ptal, kam jede, říkali, že na rentgen (tam byl předtím). Až s ním dojeli do tmavé velmi chladné místnosti. Tam ho zaparkovali a přikurtovali a odešli. Nechali ho tam do druhého dne. Druhý den přišli, zkontrolovali ho, jestli žije, a zase ho odvezli zpátky do čekárny, kde se o několik hodin později rozhodlo o jeho operaci.
Gretschen nechápala, proč ho nechali přes noc v té místnosti. " Vy nevíte?" divil se zase on, "chtěli prodat mojí mrtvolu". "Aktivně zabít mne nemohli, to by se poznalo, ale zemřít na následky nehody, to se přece stává v nemocnici každý den."
Gretschen nechápala smysl. A jak to celé funguje? Kdyby ten člověk přes noc zemřel, zřízenci by dali echo pohřební službě, samozřejmě té, se kterou jsou domluvení - prodali by tělo. Služba by ho odvezla a uskladnila u sebe v mrazáku. Rodinní příslušníci by se ho snažili po nehodě najít, zkoušeli by veřejné nemocnice, pak pohřební služby. Ve veřejných nemocnicích je velký zmatek, hledání jen po nemocnicích by jim zabralo pár dní, než by vůbec zjistili, že zemřel. Pak chvilku trvá, než by našli správnou pohřební službu, která nebožtíka má. Pohřebních služeb je tu mraky. Cestou na Hammanskraal každý druhý dům. Pak by teprve začali zařizovat pohřeb, u kterékoliv pohřební služby. Ale během těch několika dní by jim už naběhl pořádně tučný účet o pohřební služby, která nebožtíka skladuje. Za převoz z nemocnice, za uskladnění, za přípravu atd.
Muselo být velké zklamání pro zřízence, že ho ráno našli živého.
 

Očkování dětí v JAR

17. července 2017 v 12:34 | Simča |  Děti
Předem upozorňuji, že tento článek není pro vyznavače neočkování, pro ty může obsahovat velmi morbidní scény Mrkající
Když jsme se dozvěděli, že odjíždíme do JAR, jedna z prvních věcí, co jsem udělala, byla konzultace očkování našich dětí. Bětce (v té době 5 let) jsem doočkovala, co šlo, žloutenky obě už měla, doočkovali jsme meningokoka včetně afrických kmenů a bohužel jsme museli doočkovat klíšťovou encefalitidu, která tady v Africe není, ale měli jsme ji zrovna rozočkovanou kvůli skautskému táboru. Ta nám udělala trochu problém v plánování ostatních očkování.
Štěpánovi jsem dala jen žloutenku A, na ostatní byl moc malý (byly mu 2 roky), na cestovní medicíně mi nic jiného doktor nedoporučil.
Kapitola sama o sobě byla tubera. Bětka ji dostala ještě v porodnici, myslím, že se očkovala cca do 10/2010. Ale vzhledem k tomu, že byla bez reakce, tak jsem ji se Štěpánem vzala na kalmetizaci také. Tubera musela být až poslední alespoň 3 měsíce po ní se nic neočkuje (v Čechách). Nejdříve jim udělali test, který byl negativní, u obou (u Bětky - byla naočkovaná v porodnici- teď nebyl vidět ani vpich, natož reakce). Po třech dnech je naočkovali.

Pak jsme přijeli sem a nyní máme Emču, která prochází místním očkovacím systémem. V porodnici 3 dny po narození dostala tuberu a spolu s ní kapky do pusinky - Polio (živá vakcína dětské obrny). Ta tu v JAR sice byla naposledy v 80. letech, ale v okolních státech je stále přítomna, proto se očkuje. Tubera tu je samozřejmě také aktivní, i když hlavně v townshipech, ale kdo tu dělá pomocnice a zahradníky? Ano, správně, lidé z townshipů, kteří tam dennodenně chodí. Když jsme odcházely z porodnice, dostala jsem očkovací průkaz, což je z tvrdého papíru leporelo, které slouží jako česká zdravotní knížka. Z jedné strany se zapisuje do grafu a do tabulky míry, z druhé strany jsou záznamy o očkování.

Velký rozdíl mezi ČR a JAR je v přístupu k dětské medicíně. Máte pediatra, který dítě prohlídne na porodním sále, pak ho kontroluje (pohmatem, stetoskopem) v porodnici, a pak se k němu chodí na kontroly (i měří a váží). Ale vůbec neočkuje. Na to je buď středisko v nemocnici, nebo se chodí k certifikované sestře, která i radí s péčí, s kojením, kontroluje psychomotoriku. Původně jsem si myslela, že se dublují, ale není to tak. K pediatrovi se také chodí s podezřením na nějaký pediatrický problém. S virózou od 3. měsíců věku dále se chodí k praktickému doktorovi. Pediatr je drahý, sestra je levná. Sestra také nabízí různá homeopatika a přírodní medicínu - aspoň ta moje.
Doktor má ordinaci vedle nemocnice, je velmi mrňavá a hlavně čekárna je strašně malá, kdyby tam přišlo více kočárků, musely by zůstat na chodbě. A vždy se u něj čeká, což je tady velmi neobvyklé, většinou vás vezmou v objednanou dobu. Očkovací sestra má ordinaci u sebe doma, čekárnu má prostornou, vždy v ní spí její kocour. Ordinace opět malinká, ale dá se to.
Zpět k očkování. Z porodnice máte tuberu a polio, následuje v 6ti týdnech (!!!) hexavakcína, pneumokok, další živá dětská obrna a rotavirus. Vše najednou. Rozložit to můžete, pokud by to bylo třeba, ale to by člověk pak nedělal nic jiného, než by furt jezdil na očkování, a to dlouho, protože po dalších 4 týdnem následuje další hexa a pneumokok a po dalších 4 týdnech další hexa a pneumokok a rotavirus. Voila - dítě je základně proočkované ve 14 týdnech (tj. 3 měsíce a cca týden). A teď se koukněte o 3 odstavce výše, za jakou dlouho po tubeře se u nás v ČR očkuje…..

MMR (spalničky, zarděnky, příušnice) se tu očkují také. Bývají rozložené, spalničky se očkují už v 9 měsících, trojkombinace mezi 15-18 měsícem. Jedno opakování až do 5-6 let.
S Emčou jsem začala o 2 týdny později, 6 týdnů mi přišlo fakt brzo, koupila jsem si homeopatika a také krém na znecitlivění nožiček (to mi očkovací sestra poradila dopředu), aby ji to tolik nebolelo. Zatím jsme žádnou reakci nezaznamenali (máme za sebou 2 očkování).

Očkování - vše výše uvedené (kromě jedné dávky pneumokoka) - je hrazené státem. Poprvé jsem v JAR dostala něco zadarmo Usmívající se ( i když jsem platila podání dávky sestrou).

Náušnice v Africe?

11. července 2017 v 22:43 | Simča |  Děti
Další mýtus zbořen. Když byly Emče 2 měsíce, začala jsem zjišťovat, jak je to tady s náušnicemi u holčiček.
Bětce jsem nechala píchnout uši, když jí byly 3 měsíce, hned po prvním očkování. Zkušenost to byla příšerná, doktorka si to neoznačila, a pravé ucho jí píchla 3x, než se trefila. Za zvolání "jé to je moc vysoko resp. nízko, píchneme to znovu". Po téhle hrůzostrašné zkušenosti jsem se zařekla, že u další holčičky nikdy nenechám uši píchnout, náušnice jedině nastřelit a jen na osobní doporučení od někoho známého.
Při další návštěvě očkovací sestry (o té vám napíšu podrobně v jiném příspěvku) jsem se jí na náušnice zeptala. Chvíli na mne koukala, na co, že se to ptám. Pak pravila, že to tu není zvykem, že propíchnout uši miminkům dělají jen Indky, a že neví, kde to dělají. A také, že v některých školách holčičky nesmí náušnice nosit. Když je někdo chce, nechá si je propíchnout až v pubertě.
Takže v Africe nepíchají uši. Ptala jsem se Brendy, ta náušnice má, odkdy je má. Také mi řekla, že až od puberty (má jen jednu dírku v každém uchu). Když jsem se ptala dál, říkala, že dřív různé kroužky a náušnice mívali, ale že to je tak 3 generace zpátky. Že už její maminka nemá nic propíchnutého, její dcery také ne. Ty navíc nemají ve škole povolené ani vlasy, natož náušnice.
Pak jsem potkala jednu sousedku - Němku s roční holčičkou. V Německu je zase zakázané dát náušnice do 4 let věku dítěte. A ta holčička měla nově nastřelené náušnice. Tak mi poradila, že v The Grove (náš nejbližší obchoďák) v dětském obchodě nastřelují, že jsou moc šikovné (matka s dcerou) a nastřelují dokonce simultánně-každá jedno ucho. Za týden nastřelí cca 30 tery náušnice.
Pak jsme šly na očkování a sestra doporučovala to samé.
Tak jsme to zkusily - a máme náušnice - dokonce z Afriky. Už jsem myslela, že budu muset napsat o doporučení do Prahy kamarádkám na Facebook, ve smyslu " tady v Africe nenosí holčičky náušnice…"
 


Příběh všedního dne

9. července 2017 v 16:24 | Simča |  Lidé
Včera mi Brenda vyprávěla, že jedné její sousedce umřela 7mi měsíční holčička.
Ráno ji odvedla do jeslí u nich v Nelmapiu (předměstí Mamelodi). Odpoledne byla mrtvá. Učitelky jí řekly, že jí dávaly kaši, jako všem dětem a že nechtěla jíst. Tak jí ucpaly nos, aby otevřela pusu, a když ji ho pustily, měla kaši všude a nedýchala. Zavolaly sanitku, ale už bylo pozdě. Prý je to standardní praxe - způsob podávání jídla. Jen připomínám, že v těch jeslích (nepřihlášených) pracují jen samé místní černé ženy, místní a ze Zimbabwe.
Prý to bude vyšetřovat policie. Vzhledem k tomu, že v townshipech to funguje na principu "Tří moudrých opic" (neviděla, neslyšela, nemluvila), určitě toho hodně vyšetří.

Tak příště, až mi zas někdo bude říkat, jak tyhle domorodé národy dělají vše instinktivně a v souladu s přírodou, vzpomenu si na výše uvedené. Všeho s mírou a trocha selského rozumu neuškodí žádné kultuře.

Nákupy s dítětem a dudlík

29. června 2017 v 22:25 | Simča |  Děti
Domorodé děti nemají nejen kočárek, ale ani dudlík. Kočárky jsou málo vidět i tady ve městě, ale je to kvůli tomu, že tu nejsou chodníky, takže jediné místo, kde se s nimi dá pohybovat je obchodní centrum, a tam zas matky malé děti většinou neberou, protože mají doma chůvu, nebo prostě pomocnici, která hlídá, když se jede nakoupit.
Když vezmu Emču s sebou na nákup, tak je to mírně nepohodlné. V první řadě, jakmile je venku z kočárku, budí pozornost, každý se nad ní rozplývá (ne protože je tak roztomilá, ale protože je jediná). Už se mi stalo při jedné návštěvě PicknPay supermarket, kde řvala (tudíž jsem ji musela nosit, aby byla hodná), že na ní šáhlo postupně 6 lidí (bílí i černí) a dostala 2 pusinky od cizích lidí na ruku. Jindy se mi zase stalo, že u pokladny pobrekávala, pokladní po totálním rozplynutí se nad ní pravila, že je unavená a pomocnice mi řekla, také po rozplynutí, že chce jít Emča hned domů. Podotýkám, že obě byly černé - prostě tady se děti s sebou na nákupy neberou.

A dudlík?
Tuhle jsem si stěžovala Brendě, že Emča nechce dudlík. Ta mi na to řekla, že oni žádné dudlíky nemají, že je viděla poprvé v životě až tady, že je to luxus pro bohaté. Ale nemyslete si, že když domorodé dítě řve, matka vytáhne prso a nakojí ho. Chyba lávky!
Dítě má od měsíce věku, to je doba, kdy má matka povinnost jít pracovat na pole, pevný řád. Ráno má kaši s ostatními dětmi z rodiny, co jdou do školy. Pak zůstává s opatrovníkem, jak už jsem psala dříve. Když matka přijde, nakojí ho. Když ho vezme s sebou na pole, v době svačiny ho nakojí. Jinak ho nechává osudu. Rozhodně ho neuspává. Nakojí ho, u toho dítě usne, položí ho na nějaký ručník na zem. Dítě spí 2-3 hodiny. Když se vzbudí a není čas kojení, nekojí ho. V podstatě ho nechá brečet, když nemá čas se s ním bavit. A protože to takhle dělá od malička, dítě je zvyklé nevyžadovat moc pozornost.
Jednou takhle Brenda odložila svoje dvojčata, když byly ještě miminka, a pokousaly je hrozně mravenci.
Divila jsem se, že dítě nesežere nějaké zvíře. Na to mi řekla, že oni moc dravých zvířat nemají, jen hady. Ale hadi prý neuštknou dítě, které je kojené. Mateřské mléko hadům smrdí, stejně jako naftalín.

Z toho plyne ponaučení - až dáte svého kojence spát na zem někde v divočině, hadů se nebojte, jen se ujistěte, že tam není mravenčí dálnice Mrkající

Přirozené rodičovství ala Afrika?

22. června 2017 v 13:40 | Simča |  Děti
Když byl Emilce měsíc, přišla za mnou Brenda a ptala se, co jí dávám jíst kromě kojení. Už od příchodu z porodnice na mne dost koukala, že kojím. Místní bělošky moc nekojí, vracejí se po 4 měsících do práce, takže když už kojí, tak jen první měsíc - dva, pak přechází na umělou výživu, aby dítě bylo hlídatelné. Některé po nástupu zpět do práce kojí jen v noci, ale je to spíš výjimka. Plně kojí do 6. měsíce jen 8,1% žen.
Ale zpět k její otázce. Odpověděla jsem jí, že nic, jen kojím, přes den častěji, v noci se Emča budí kolem 4. ráno, po kojení zase spí dál cca do 7. Otočila jsem otázku. Připomínám, že Brenda je ze Zimbabwe, z malé vesnice daleko od nejbližšího města, prostě opravdový domorodec. Řekla mi na to, že od 2 týdnů dávají dětem večer pap (kukuřičná kaše, kterou jedí všichni v podstatě furt), jen ho naředí, aby byl jako řídká kaše. Dítě pak krásně v noci spí. Od měsíce věku je navykají na normální pap (standardně vypadá jako bramborová kaše, ale jde v ruce užmoulat na placičku, kterou se nabírá uvařené rajče s vajíčkem nebo kuřetem, příbory nepoužívají).

Po porodu se manžel musí na měsíc odstěhovat do jiné chýše a novopečené mamince pomáhá její matka případně tchýně. První měsíc nesmí dítě nosit v ručníku na zádech, ale musí ho jen chovat v náručí. Spí oba na zemi, na přikrývkách. Když dítě usne, položí ho na zem. Po měsíci už matka začíná opět chodit s celou vesnicí na pole, okopávají kukuřici atd. Když odcházejí na pole, někdo vždy zůstává ve vesnici a pro ostatní vaří a stará se o děti. O děti od 1 měsíce věku. Matka přijde v poledne na oběd, případně dítě nakojí a pak večer. Mezitím dětem i miminkům "služba" vaří pap na řídkou kaši a dává jim to většinou prstem rovnou do pusy.
Nutno podotknout, že u nich operuje UNICEF, který zdarma rozdává instantní kaši pro miminka s fortifikantem, kterou místní matky využívají a ne jen pro miminka, ale i pro starší děti. Jenže klinika je daleko, než dojdou pro další zásoby dávají normální pap. Ne každý chodí na kliniku.

Brendina sestra nekojila vůbec. A prý ten chlapeček žije, je mu 5 let a je normální. Rozhodně nedávají miminkům umělé mlíko, je to moc drahé a nedostupné. Kravské nebo kozí mlíko také nedávají, to až později. Opravdu nechápu, jak to ten chlapeček mohl přežít, jíst jen pap a vodu.

Těhotenská péče v JAR

26. dubna 2017 v 20:26 | Simča |  Běžný život
Dnes chci srovnat soukromou lékařskou péči v JAR a v ČR, co se týká těhotenství.
Slovo "soukromou" je pro JAR klíčové. Do veřejné péče bych se rozhodně nesvěřila, kolují o ní hrůzostrašné povídky a vlastně to ani pořádně nejde. Srovnávám osobní zkušenost po 2 porodech císařem v Čechách a 1 porodu císařem v JAR.
Soukromá péče v zemi, kde provedli první transplantaci srdce na světě, je velmi dobrá. Liší se hlavně v tom, že za každý úkon a návštěvu se platí a vždy a všude se k vám chovají jako ke klientovi ne jako k pacientovi. To platí pro veškerou lékařskou péči, ne jen v těhotenství.
Na začátku těhotenství se jde na potvrzovací návštěvu s ultrazvukem, to je celkem stejné jako v Čechách. Pak jsem byla na prvotrimestrálním screeningu, také jako v ČR. Rozdíl byl v tom, že zde se na něj objednává na specializované pracoviště, které má akreditaci. Což v Čechách nám ho udělal za příplatek můj doktor. O žádné akreditaci nemluvil, jen o tom, že má ten typ ultrazvuku a software.
Doktorka na prvotrimestrálním screeningu a velkém ultrazvuku ve 20. týdnu byla velice milá, vyhrazenu jsme měli na návštěvu hodinu, kdy na začátku řekla všechny informace včetně rozmezí pravděpodobností, ve kterých se můžeme nacházet s možnými vývojovými vadami a co následuje za doporučení. To mi přišlo v tu chvíli zvláštní, ale pak jsem pochopila, že kdyby nám to neřekla dopředu a něco bylo špatně, asi bychom tyhle informace v tu chvíli nebyli schopní vstřebat. Pak velmi podrobně dělala ultrazvuk, vše vysvětlovala, ještě podrobněji než doktor v Čechách (který mi přišel před 4 lety hodně podrobný), spočítala rizika a naštěstí jsme byli v rozmezí nejméně pravděpodobných vad, zhoršoval to jen můj věk (36 let). Doporučila nám pokračovat jen v konzervativních kontrolách - hlavně mne pro jistotu nehnala na odběr plodové vody, což si myslím, že můj doktor v Čechách, by to pro sichr, stejně doporučil kvůli mému věku.
Zásadní rozdíl je v tom, že v JAR vás rodí vaše doktorka, takže je dobré si ji podle toho vybrat. Rodíte automaticky tam, kde má doktorka dohodu s nemocnicí. Já jsem dostala na moji doporučení od jedné Američanky, která u ní rodila 2 děti - a to přirozeně, což zde není příliš obvyklé. JAR je první na světě v počtu porodů císařem spolu s Brazílií. I když teď se to trochu mění pod tlakem zdravotních pojišťoven (ale ne moc).
Když jsem u ní byla poprvé, ptala jsem se jí, kolik císařů doporučují nebo naopak už nedoporučují a řekla mi, že dělala na jedné pacientce postupně 5 císařů a že v pohodě, stále do stejné jizvy, pokud nejsou jiné komplikace. Nevím, jestli mne tím uklidnila.
V průběhu těhotenství se chodí 1x měsíčně na kontroly, kde vždy udělá ultrazvuk, kterým kontroluje i čípek, vůbec nedělá konzervativní vyšetření, po celou dobu těhotenství. Jen na vyžádání. K doktorce se chodí až do konce, já jsem poslední 2 měsíce chodila po 2 týdnech, ale kvůli komplikaci - hlídání cukru, jinak myslím, že až poslední měsíc by se přišlo po 2 týdnech, po týdnu byla až úplně poslední kontrola. Tzn. 14 dní a týden před porodem. Co se týká dalších kontrol, nikam neposílají. Nedělají ani předoperační vyšetření a krev. Mne nakonec poslala na krev, ale jen na železo. Na krevní skupinu se mne pouze zeptali, nikdo to neověřoval. Dokonce ani na HIV mne neposlali - v zemi, kde ho má 15 milionů lidí!!! Přitom u nás se standardně dělá. Když jsem se jí na předoperační ptala, řekla mi, že ho nepotřebuje, protože nic z toho nezmění operační postup.
K zubaři ani k praktickému doktorovi se neposílá. K zubaři jsem si došla, a ten se mnou kvůli těhotenství nechtěl nic dělat. Jen zubní hygienu, a když by mne ještě citlivost trápila, ať přijdu po porodu.
Byla jsem na OGTT, ale kvůli historii těhotenské cukrovky. Jinak by mne na něj poslala pouze, pokud by byl cukr v moči. Výsledek jsem měla z jejich strany v pořádku, protože berou za špatné až rozmezí těhotenské cukrovky, nemají to zvýšené rozmezí předtím. Kde jsem se opět ocitla. Ale zatímco v Čechách mne poslali do těhotenské diabetologické poradny, tady mi dal glukoměr praktický lékař a chtěl po mě měření jen jedno za den (v Čechách to byly 4 měření denně, ráno nalačno, pak vždy hodinu po jídle), tady chtěl ráno nalačno a pak před jídlem a střídat časy. Dietu mi doporučili, ale nespecifikovali ji tak striktně jako v Čechách. Zatímco v Čechách jsem poslední měsíc skončila na inzulinu - hlavně kvůli ranním vysokým glykemiím na lačno, které ale nebyly obrovské, jen nad rámec. Tady jsem se s ranními držela do 5,6, stačilo i do 5,8 a do konce těhotenství jsem to jen monitorovala. Dokonce uprostřed těhotenství jsem měla cukr v moči a na konci ne (v Čechách jsem nikdy neměla cukr v moči). Jednou týdně jsem poslala naměřené hodnoty praktickému emailem a gynekoložce jsem je přinesla vytištěné, praktik jen zavolal, že to vypadá dobře a to bylo celé. Stav celou dobu kontrolovali, ale ne šíleně úzkostlivě jako v Čechách a rozhodně to bylo méně stresu. Ultrazvuky na kontrolu plodové vody a průtoků mi také dělala při návštěvách jen má doktorka. V Čechách jsem byla pečená vařená na speciálním ultrazvuku v Podolí, a ještě jsem jednou týdně musela do diabetologické poradny, což bylo jiný den, takže se návštěvy nasčítaly.

Monitor nedělají, jen si pokaždé udělá doktorka záznam srdce. Monitor mi dělali poprvé a naposledy v porodnici, těsně před porodem.
Pokračování - porod - příště.....

Hijacking

1. března 2017 v 12:03 | Simča |  Běžný život
"Hijacking" v JAR znamená krádež auta v průběhu jeho řízení. Je to poměrně velký problém (každým rokem přibývá), nejnovější statisky říkají, že se ročně jedná o 15.000 aut (40 aut denně). 50% z toho spadá na Gauteng. Gangy, které jsou v tomto na vzestupu jsou velmi dobře organizované a vědí přesně, které auto jdou ukrást.
Nejčastější scénář probíhá následovně. Auto před vámi náhle zabrzdí a přehradí vám cestu, auto za vámi také zastaví tak, aby jste nemohli vycouvat. Vyskáčou minimálně dva maníci, spíš víc, alespoň jeden má zbraň, kterou na vás namíří a vyzve vás k výstupu z auta. V tu chvíli je potřeba okamžitě odejít, pokud je třeba - odevzdat hodinky, mobil a vypadnout, co nejrychleji pryč. Druhý nasedne a odjede. Horší varianta je, že řidiče vezmou s sebou, protože ten to později většinou nepřežije. Pokud zloději nenajdou tracker, občas se auto později najde někde odstavené.
Auta jsou většinou proti tomu pojištěná. Bránit se proti tomu podle mě nedá, protože ti zloději jsou vybavení prostě normálním autem a oblečeni jsou také normálně, žádní chudáci. Důležité je, co máte za auto. Oficiálně se to moc nepublikuje, mé zdroje (housewifes from Silver Lakes- ženy v domácnosti ze Silver Lakes) říkají, že nejčastější terč je Toyota Fortuner (nejprodávanější auto v JAR), BMW X5 nejlépe ve sportovní výbavě a další BMW (což vzhledem k tomu, že v mém okolí bydlí samí Němci z BMW…..a oba - manžel i manželka mají služební auto….) a pak Volkswagen. Nedávno se to stalo jedné rodině z BMW, která tu bydlí, sebrali jim auto cca 3 km od Silver Lakes, když jeli v podvečer celá rodina domů. Dokonce byla ještě celkem doprava, lidé z okolních domů, když viděli, co se děje, na ně volali, ať utíkají od auta pryč. Auto se pak našlo v Mamelodi o pár hodin později, asi nenašli tracker a také ho majitel při hijackingu trochu naboural, jak to před ním rychle zatípli.

Pro uklidnění hlavně mé drahé maminky - já mám Ford Kuga 1.5, který je právě teď aktérem jiné velké kauzy.

Fordy Kuga 1.5 mají nějaký problém v motorizaci (už dlouho, asi 2 roky, ale teď se k tomu automobilka konečně přiznala, že je to jejich chyba). Stává se, že motor sám vybuchne, jenom trochu, zatím to zabilo jen jednoho člověka, ostatní utekli včas. Prý se to týká jen aut, které jsou o rok starší než to moje. Takže mého se to netýká, jen je krapet neprodejné. A na první pohled není poznat, z kterého roku je.


Má to i svoje výhody, určitě není na seznamu pro hijacking :-)

Dnešní ženy v JAR

16. února 2017 v 10:35 | Simča |  Lidé
Za současné politické situace v JAR je pro vaši kariéru nejlepší, pokud jste černá žena s univerzitním vzděláním a nejlépe nějakým malým fyzickým handicapem. Pak se vám nabídky na práci jen hrnou. Pro ilustraci pár příběhů žen kolem mne…..
Linah

Linah je Jihoafričanka. Je to asistentka paní učitelky u Štěpána ve školce.
Jeho oblíbená paní učitelka. U něj v oddělení je jako paní učitelka, paní ředitelka školky - Celeste, pak vždy nějaká na stáži, teď zrovna Teacher Margot a jedna asistentka - Linah. Asistentka je černá, stejně jako kuchařka, zahradník a ostatní (2) asistentky ve druhém oddělení.
Až se zas někdo bude pozastavovat nad tím, že označení "černá" je pejorativní - není. Tady je to Status Quo. Na úřední formuláře se rasa píše jako třetí nejdůležitější, hned po jménu a datu narození.
To mi připomíná naši humornou příhodu s Bětčinou přihláškou do školky. Neznalí poměrů, loni před příjezdem jsme nevěděli, co do téhle kolonky vyplnit. Nakonec jsme tam napsali "Race: European" , myslím, že se ve školce mohli potrhat smíchy, když si to přečetli.
Také se všude píše vyznání. O tom jindy.
Ale zpět k Linah. Linah je asi 25, je vdaná, má asi 5ti letého chlapečka, a loni v květnu se jí narodil druhý. Celý druhý Term (čtvrtletí, ale jsou jen 3 v roce) zůstala doma - dohromady s prázdninami jsou to 4 měsíce, 1 měsíc před porodem, 3 po porodu. Bydlí v Hammanskraalu, což je město asi 50 km po dálnici na sever od Pretorie. Je to úplně černé město. Historicky to bylo jedno z měst vyhrazených pro černé obyvatelstvo v době Apartheidu, nebo spíš už od začátku 20. století, Apartheid tomu dal jen právní rámec. Často, když jsou nějaké nepokoje, krom townshipů jsou i v těchhle městech. Ale odpověď na otázku, proč tam lidé zůstávají bydlet je jednoduchá. Postupně dostávají od vlády do vlastnictví půdu a domy, ve kterých bydlí jejich rodiny desetiletí.
Aby Linah mohla dělat asistentku u Štěpána ve školce, musí mít vzdělání, tzn. má 12 tříd plus další univerzitní kurzy pro učení ve školce a také na metodu Montessori.
U Štěpána ve školce musí být každý den od 7:00 do 16:00 (občas končí v 15:00, když nejsou přihlášené děti do dýl). Každý den jezdí autobusem, musí 2x přesedat, takže jedna cesta ji zabere 2,5 hodiny. Ráno jí autobus odjíždí ve 4:30, odpoledne jezdí ve 3:30, doma je mezi 6-7. Bydlí s ní chůva (černá), která se stará celodenně o její děti. Děti v podstatě nevidí. Ale má dobrou kvalifikovanou práci. To každý nemá.

Elsabie

Elsabie je moje bílá afrikánská kosmetička. Je ji asi 30. V listopadu se ji narodil druhý syn. Prvnímu jsou 4. Elsabie je ze 4 dětí, to je tu hodně obvyklé v mojí generaci. Sama víc dětí nechce. Ona je kosmetička, pracuje na sebe, kolik odpracuje, tolik vydělá. Co neodpracuje, nemá. Má manžela, který dělá nějakou řemeslnou práci. Elsabie vydělává víc než její manžel.
Když se ji narodil první syn, šla do práce zpět hned po 6ti nedělí. Syna dala do Daycare (taková dětská skupina cca 6 dětí na 1 tetu) na celý den od 8-16:00. Většina Daycare funguje od 3 měsíců dítěte. Teď, když se narodil druhý syn, odcházela na mateřskou 4 týdny před porodem, vrátila se opět po 6ti nedělí. O druhého syna se stará její maminka, protože teď už je v důchodu, při prvním ještě pracovala.
Jedna její setra je natrvalo usazená v Austrálii.

Ilze

Ilze je moje bílá afrikánská učitelka angličtiny. Je stejně stará jako já. Je ze 4 dětí, samé holky, je 2. v pořadí. Je vdaná, ale děti nechce. Aspoň zatím. Jedna její sestra je provdaná za Francouze a bydlí na trvalo v Dubaji. Ta má dvě děti. Další dvě sestry se loni vdávaly, jedna vyvdala 3 děti v plné péči (tohle tu není obvyklé).
Ilze pracuje na sebe, má vysokoškolské vzdělání a zkušenosti ze zahraničí, z Anglie a z Japonska, kromě učení angličtiny dělá z domu marketing pro jednu malou společnost. Její manžel dělá copywritera u televizní společnosti v Joburgu. Mají v Pretorii dům. Oba jsou z Pretorie. Ilze pracuje v průvěhu celého dne, na hodiny ke klientům dojíždí k nim domů. Některé hodiny má dopoledne, občas má kurzy nebo hodiny v podvečer.

Hilde Mari

Hilde Mari je bílá a je jí kolem 30. Je od Míly z práce. Je účetní, má vysokoškolské vzdělání. Má jednoho chlapečka asi 9 měsíců. Její manžel má také vysokou školu, obor stavebnictví. A právě díky tomu se mu jako bílému hůře hledá práce. Hilde Mari vydělává víc než on, v době, kdy se jim narodil syn, byl manžel nezaměstnaný. Po 6ti nedělí se vrátila do práce, manžel pracoval příležitostně po stavbách, chlapeček šel do Daycare. Dává ho tam ráno kolemm 7:30, vyzvedává ho po 17:30. Teď má manžel stabilní práci, ale pod svojí kvalifikaci, a vydělává stále méně než jeho žena.

Shadi

Shadi je černá cca 38 letá maminka Bětčiny velké kamarádky Vutomi. Je doktorka, pracuje na plný úvazek v nemocnici v centru Pretorie. Má 3 děti, nejstarší 18ti letou na Univerzitě, pak Vutomi (spolužačka Bětky, nyní ve vedlejší třídě) a pak 3 letého chlapečka. Chlapeček chodí do školky, odpoledne ho vyzvedává černá chůva, která s nimi bydlí. Vutomi vozí do školy i ze školy tatínek, má nějaké volné povolání. Všichni bydlí v domě ve Wapadrandu, to je podobný Estate jako bydlíme my, jen trochu menší. Kromě chůvy s nimi bydlí ještě pomocnice (uklízečka). Obě jsou u nich zaměstnané na plný úvazek - týden od pondělí do pátku.

Příhody z prvních dní ve velké škole

10. února 2017 v 12:00 | Simča |  Běžný život
První 3 týdny školy jsou za námi. Jako obvykle, ne vše jde jako po másle.
Příhoda číslo jedna. Bětka má každé pondělí plavání. Na to se musí před obědem převléct do plavek. Na oběd chodí s Aftercare. A tyhle dva logické výroky se v praxi jaksi vylučují. Bětka se jde převléknout, což ji hrozně trvá, nikdo neví proč. Chodí se převléknout na záchod, proč, to nevím, ale každopádně záchod je hned vedle třídy, převlékárna mnohem dál (to by možná ani nestihla to plavání, kdyby se převlékala tam). I když je záchod tak blízko, a paní učitelka z Aftercare čte jména, kdo s ní má jít na oběd, prostě na ní nepočkají a na oběd odejdou každé pondělí bez ní. Takže je bez oběda. Místo oběda zůstává ve třídě s ostatními dětmi, který ho ale mají s sebou. Minulé pondělí nestihla sníst svačinu v 10:00 (nesnědla z ní vůbec nic), takže byla od rána od 7:00 do odpoledne do 3:30 bez jídla. Je mi divné, že nemá hlad (já bych hlady chcípla), tak přemýšlím, jestli i přesto, že je ze školy nadšená, není krapet ve stresu. Pondělky jsem reklamovala u paní učitelky i v aftercare, zatím bez výsledku. Nikdo vlastně neví, proč ji neberou s sebou, tak snad se to časem spraví.

Příhoda číslo dvě. Po začátku sportů ve druhém týdnu jsem zjistila, že ji úplně nemůžu nechat jít samotnou s taškou na zádech, lunchboxem a sportovní taškou. Má toho prostě moc, většinou musí mít náhradní uniformu (v tašce) a svetr (v tašce) a je jak vánoční stromeček. Takže ji můžu pustit samotnou jen ve středu, kdy má tělák a zároveň na sobě sportovní uniformu (odpadá sportovní taška) a v pátek, i když v pátek má fakt těžkou tašku, nese knížku na výměnu do knihovny a jde dopoledne na klavír, takže nese knížku na klavír, ale opět odpadá sportovní taška. Ty další tři dny nesu jednu tašku já a lunchbox Štěpán.

Příhoda číslo tři. S příchodem nového školního roku začala Bětka dostávat kapesné. Je z něj úplně nadšená. Má na týden 15 Randů (cca 27 Kč), výše kapesného je kvůli tomu, aby si za to mohla něco koupit v Tuckshopu. Dostává ho vždy v pondělí večer. Z dřívějška už měla ušetřeno asi 50 Randů z různých jednorázových akcí. Nadšeně ještě večer spočítala kolik má a ráno při přestávce si šla něco koupit. Odpoledne jsem zjistila, že se nedotkla svačiny, zato ji v lunch boxu a v tašce přibyly 2 balíčky popcornu se sýrovou příchutí (jí jen slaný) a perlivá voda s brusinkovou příchutí (pije jen jen neperlivou bez příchutě). Nic z toho včetně svačiny nebylo otevřené. Sumasumárum za cca 36 Randů. Vodu doma zkusila, pochopitelně ji nechtěla, popcorn jsme jeden rozdělali a užrala jsem ji ho já se Štěpánem, protože ji samozřejmě nechutnal. Druhý popcorn jsme se spolu domluvily, že zkusí druhý den vrátit. Proč koupila 2 popcorny jsem do teď nepochopila, prý ji někdo řekl, že musí mít peníze přesně (což je blbost, nemusí, normálně vrací peníze). Proč si koupila vodu, když má plnou lahev 750ml s sebou, taky nevím. Ale druhý den mi hned hlásila, že ten popcorn vrátit nešel, že to jde jen ten samý den, co ho koupila. Tak se aspoň zeptala, i když si to kapesné moc neužije. Jojo, finanční gramotnost něco stojí. A my holt budeme muset počkat, až ji dojdou ty ušetřené peníze. Což bude tímhle tempem brzo. Tenhle týden jim paní učitelka upravilia návštěvu Tuckshopu, smí tam jen v pátek. A dnes si zapomněla peněženku - tak ji možná i něco zbyde.
Příhoda číslo čtyři. Zácpa se trochu zlepšila, ale musím parkovat na horním parkovišti, jinak se z té školy nemůžu dostat. A protože jezdíme většinou na knop, tak beru první Bětku, a pak Štěpána, který musí v 8:00 stihnout ve své školce snídani. Nevýhoda je, že z horního parkoviště je to asi 2x tak daleko pěšky do třídy než z toho spodního. Ale furt to jde.


Příhoda číslo pět. Poslední týden Bětka nejí svačinu. Když se ji zeptám, řekne, že to kvůli něčemu nestihla. Každý den kvůli něčemu jinému. Snad se to časem srovná.

Kam dál