Blog o pobytu naší rodiny (já, manžel a 3 děti)
v Jihoafrické republice.

Tricia

24. května 2018 v 10:26 | Simča |  Lidé
Tricii je 15. Je to Brendy nevlastní dcera, od jejího manžela, první žena mu zemřela. Tricia žije ještě se svou sestrou u babičky z matčiny strany. Žijí ve vesnici daleko od města, asi den autobusem, na který musí dojít pěšky. Do podzimu chodila normálně do školy. Na podzim jejímu otci zavolala babička, že Tricia je těhotná a že nechce říct s kým. Nikdo netušil s kým, ani babičce nechtěla nic říct. Asi po měsíci, kdy už ji vyhrožovali, že ji vezmou na policii a bude to muset říct tam, přiznala, že dítě čeká se svým učitelem. V Zimbabwe je uzákoněná ochrana dětí dokonce až do 18 let, do té doby je to považováno za znásilnění. Jenže také fungují tradice. Učitel se k otcovství přiznal, je mu asi 30, už má manželku a děti. Je živitel rodiny, manželka nepracuje. Podle tradice by si Triciu měl vzít, ale se souhlasem manželky, a Tricia by musela jít bydlet k němu a k jeho manželce domů. Asi si dovedete představit, jak by ta nynější manželka byla nadšená, když navíc kvůli Tricie přijde manžel o práci. A také, co všechno by tam Triciu čekalo.
Tricia tam samozřejmě nechce, chce zůstat u babičky a chodit do školy.
Učitel přiznal otcovství i před soudem, bude na dítě platit. Zároveň řekl, že styk byl dobrovolný, tak ho nakonec nevyhodili z práce, ale jen ho přeložili. Učí tedy v jiné vesnici v jiné škole.
Tricia do školy nesmí, když je těhotná. Aby nešla špatným příkladem ostatním.
Když byla Tricia v asi 6. měsíci spolykala potratové prášky z černého trhu. Málem vykrvácela, ale dítěti se nic nestalo. Na klinice ji řekli, že by ji správně měli nahlásit policii a šla by do vězení. Potrat je v Zimbabwe nelegální.
Dítě se mělo narodit v březnu. Ale celý březen nic. Opět dle zvykového práva se otec může dítěte zříct, pokud se nenarodí v termínu - z titulu, že není jeho. Chlapeček se narodil 10.4. naštěstí otec nepodal námitku k soudu, otcovství mu zůstalo i Triciin nárok na peníze. Tricia zůstala u babičky, nenutili ji vdát se, celou dobu chce zpět do školy. Když byli chlapečkovi 3 týdny, pohádala se s babičkou a zmizela. Kojené dítě u ní nechala. Babička opět volala jejímu otci, co mají dělat. Ten poslal peníze na umělou výživu. Tricia se objevila znovu za 5 dní. Byla s kamarády někde u zlatého dolu, sháněli tam práci.
Dítě ji obtěžuje, což v 15ti není divné. Neví, co chce, jestli do školy, nebo pracovat. To také není v 15ti divné.
A mohla dopadnout i hůř, kdyby se dostala do rukou první manželky učitele. Je obrovský pokrok, že do té rodiny automaticky nemusela, podle zvykového práva neměla na výběr. A jeho? Jen přeložili, učí jinde, určitě ve smíšené škole, kde je spousta 14ti letých a 15ti letých děvčat.
 

Operace

1. března 2018 v 19:00 | Simča |  Běžný život
Pak nás konečně začali procesně propouštět, převážet na dětské oddělení a přijímat. Přivezly nás na pokoj pro 4 děti, rodič může spát v křesle. Byly tam 3 děti a vstup do dvou privátních pokojů po jednom dítěti. Privátní pokoje došly, tam je pro rodiče lůžko a je to jen pro jednoho pacienta. Do hodiny přišel ještě jeden chlapeček - batole. Pěkně brečel, furt. Dětské oddělení znamená, že jsou vedle sebe úraz i průjem, což je super! Jinak zařízení průměr, největší rozdíl je asi v tom, že tu často nejsou okna a všude je puštěná klimatizace. Mně tam byla zima, Bětce ne. Zapomněla jsem podotknout, že celou dobu byla Bětka ve valentýnské růžové, bez bot a se srdíčkem z copů na hlavě. Účes jí všude hrozně chválili.
Spoustu papírů, příprava na zákrok pod narkózou, doktor nikde. Tohle je klasika, o všem, co se s člověkem děje vás naprosto profesionálně informují, ale když přijde na popis zákroku od doktora, všichni odkazují na doktora, který se jeví buď totálně zaneprázdněným nebo neviditelným. Když přijde je extrémně rychlý a spěchá, nebo odkazuje na jiného doktora.
Pustili mne s ní na předoperační pokoj, a čekaly jsme. Pro pobavení Bětky jsem měla modrý mundúr, návleky a čepici. Ta se mohla potrhat smíchy, že vypadám jako doktorka, a že už se těší, až jí dají tu sádru.
Doktor se objevil asi v 18:30, rychle mi popsal postup a šel se převléci. Všechno, co jsem mu chtěla říct (hraje na klavír, na housle, je to pravá ruka, je pravák, musíte si dát záležet) jsem díky čekání zapomněla. Na sál jsem šla s ní v 18:45 a počkala až zabere narkóza.
Hlavní rozdíl oproti Česku (tam jsme byly na nosní mandli) je v tom, že pustí doprovod na sál, a nechají u pacienta až do úplného uspání. Teprve pak vás vyhodí. Na pooperační vás naopak nepustí, připojíte se opět na pokoji. Celé to trvalo asi hodinu, samotný zákrok něco přes půl hodiny. Naštěstí jí to jen srovnali a zasádrovali. Nemuseli použít dráty.
Míla dorazil před operací a donutil mne ke krátké večeři - sendwichi v restauraci v nemocnici. Večeři samozřejmě nenesli, nakonec jsme se rozdělili, já šla napřed a Míla ji po zaplacení vzal s sebou nahoru.
Asi ve 20:00 přivezli Bětku zpět na pokoj na dětské oddělení. Svatého Valentýna jsme oslavili rozbalením Ferrero Rocher na pokoji se 4 dětmi a jejich rodiči a sestřičkami. Ty měly z bonbonu velkou radost. A čekáním, jestli ji pustí nebo tam přespí. Míla se původně se mnou přijel vyměnit. Jelikož se ale narkóza posunula a nebylo jisté, jak se to vyvine po operaci, tak jsem ve 20:00 volala dědovi, že už je Bětka zpět a jak to on zvládá - od 12:00 byl doma sám s Emčou. V 17:00 mu přibyl Štěpán, Míla ho vyzvedl ze školky. Děda hrdě prohlásil, že oba spí. Emča přeskočila dvě kojení (odpolední a před spaním) a děda ji uvozil ke spaní v kočárku.

Na 81 let a chlapa fakt dobré skóre!

Bětku nakonec pustili ve 23:00 domů. Opět s náloží analgetik. Má sádru na 4 týdny.

Zlomený prsteníček 2. díl

28. února 2018 v 22:47 | Simča |  Běžný život
Na rentgenu ji vyfotili, já na to koukala, a ještě jsem se ptala, jestli to je teda vykloubený nebo ne. Na což mi řekli, že mi nesmí nic říct, že mi to sdělí až doktorka a že můžu místo ptaní raději zaplatit ten rentgen. Vyfotila jsem si to a došlo mi, že ten prst je v jamce, jak má být, ale zato, že je zlomený, a je na stranu, že jí to budou muset srovnat, že takhle ji to do sádry nedají. A už jsem vzpomínala, jak dělali sádru Štěpánovi, ve stejné nemocnici a že to konzultovali s ortopedem.
Zpět na pohotovosti jsme se po 45 minutách dočkaly doktorky. Byly 3 hodiny odpoledne. V 7 večer jsem měla být na valentýnské večeři s překvapením s mým drahým manželem. Tomu jsem teď horečně psala o jméno ortopeda. Doktorka jen suše zkonstatovala, že je to zlomený, že se to musí narovnat a to musí udělat ortoped. Že to pošle tomu, co má službu. Byl to jiný, než ten, co konzultoval Štěpána. Toho původního mezitím sehnal Míla a dozvěděl se, že zmíněného doktora Monni doporučuje. Řekli, že když jedla naposledy ve 12, tak může jít na řadu v 18:00. Ale, že jí musí hned přijmout. Že mi udělají nabídku. Slyšíte dobře, nejdřív mi udělali nabídku. Opět to trvalo přes půl hodiny.
Přišel kluk z recepce, podal mi nabídku na 17 tisíc Randů, to je asi 29 tisíc Kč, pouze za nemocniční služby, pokoj na dětském oddělení a pronájem sálu. Doktor a anestezie se platí zvlášť. A říká: "to je vaše nabídka Madam", Já:" To chcete zaplatit půlku nebo celý?" "Celé předem Madam, abychom vás mohli přijmout Madam" Takže já si šla ráno koupit boty na podpatku za cca 1500 (které jsem nestihla) a místo toho si koupím srovnání prstu naší drahé dcery za 17 plus pohotovost? Natvrdlý chlapeček a natož paní učitelka tělocviku! Aneb jak pozbýt pračky, sušičky a myčky ve 2 vteřinách.
Nebojte, já si to vymohu zpět na naší zdravotní pojišťovně, ale bude to trvat minimálně měsíc.
 


Zlomený prsteníček 1. díl

28. února 2018 v 22:44 | Simča |  Běžný život
Svatý Valentýn je od pradávna zvláštní den. V JAR na Svatého Valentýna stoupá počet vražd. Pistorius zastřelil přítelkyni na Sv. Valentýna (asi neměl dárek). Loni vyvraždili rodinu Štěpánovy učitelky plavání, také na Sv. Valentýna. Bylo to na farmě nedaleko Durbanu, ale o genocidě místních farmářů si snad povíme jindy.
Já jsem byla na Sv. Valentýna s dědou a Emčou nakupovat v centru. V 11:30 mi zavolali ze školy, že si Bětka při tělocviku pravděpodobně vykloubila prsteníček na pravé ruce, a musí se s ní dojet na pohotovost, aby jí ho vrátili zpět do kloubu. Dorazili jsme tam všichni asi ve 12. Bětka seděla na ošetřovně, kde mají dvě lehátka, na nich ležely dvě holčičky, které bolelo bříško. Ona seděla vedle. Prst měla mírně oteklý, říkala, že ji to nebolí, ale nemůže s tím hýbat. Jak se to stalo mi moc neřekli, jen jsem podepsala papír, že si ji přebírám.

Podle Bětky se to stalo při tělocviku, běhali rozcvičku ke koši na basket a kolem zpět, jeden její spolužák vybočil z cesty zpět na ní. Oba běželi, oba se nedívali a vrazili do sebe. Proto prst. Paní učitelka jí řekla, že dobrý, že může pokračovat, jí to prý nebolelo. Pak za ní šla znovu, že s tím nemůže hýbat. Pak ji poslala na ošetřovnu. Tam jí na to dali studený obklad, dokonce se dovolila, jestli by se tam nemohla vrátit. To jí zakázali.
Nabrala jsem ji (nevypadalo to tragicky, jen, že je to potřeba vrátit do správné polohy), vyhodili jsme dědu s Emčou doma a vyrazili do nejbližší nemocnice do Wilgers (tam, kde už jsme několikrát byli na pohotovosti a já tam rodila). Už to tam známe, hlavně pohotovost a rentgen. Bětka byla usměvavá, nemohla s tím pohnout, ale tvrdila, že ji to nebolí. Měla tu ruku v jasně Vulkánském pozdravu rukou (milovníci Star Treku pochopí "Live Long and Prosper"), což jsme za tepla řekly tatínkovi do telefonu, aby měl radost.

Po hodině vyplňování papírů (nebylo jich tolik, už nás tam znají, vyjeli nám papíry z počítače) a čekání (jako vždy) jsme šly konečně dovnitř. Mimochodem není nad to, když dítě po hodině čekání na pohotovosti řekne sestře, že ho to vlastně nebolí. Tady na pohotovosti v podstatě okamžitě po vstupu do kóje - podají léky na bolest. Na její pokrčení ramen, jestli chce něco na bolest, jí dali koktejl Nurofen + Paracetamol v docela velké dávce. Pak se na ni podívala doktorka a pravila, že jí pošle na RTG. V tu chvíli jsem si já říkala," sakra, proč jí to jen nehodí zpátky a je to. Dostane dlahu na 14 dní a půjdeme domů. Proč ze mě zas tahají peníze za RTG? Ale hlavně to čekání!!!!" To jsem pochopila po další hodině na RTG. Tam jí dovezli na kolečkovém křesle, velká spokojenost. A už začala říkat, že chce sádru a že bez sádry nikam nejde.


Lobola 2.část

30. ledna 2018 v 13:36 | Simča |  Běžný život
Zvláštních věcí je tu uzákoněných více, například, pokud někdo chce oddací list a ženil/vdával se jen tradičně, stačí přijít na úřad s vyplněnými formuláři a 2 svědky tradičního obřadu, a získá potvrzení o tradičním sňatku. Normální oddací list, jak ho známe my, lze získat jen při "bílé" svatbě, tzn. že nevěsta je v bílém a sňatek uzavírá v kostele resp. na úřadě. Stejně tak pro rodný list přinesete buď potvrzení o narození z nemocnice nebo 2 svědky, kteří potvrdí, že se vám tohle dítě narodilo.
Lobola v dnešní době je velmi drahá záležitost. Může se jednat o několik krav a desetitisíce randů, u bezdětné vysokoškolačky s dobrým zaměstnáním se může jednat klidně o 10 krav a 80 tisíc randů (x1,8 Kč) i více a nebo méně pokud má ženich velmi zdatné vyjednavače. Na druhou stranu tím, že ženich chce zaplatit Lobolu, vlastně dává najevo, jak moc si nevěsty váží, většinou víc, než co je schopný finančně utáhnout. Velmi běžné speciálně v JAR je, že se Lobola dohodne, ale ženich ji není schopný zaplatit, a tak s dívkou žije dál bez jejího oficiálního uvedení do rodiny, mají děti a nevěsta stále čeká na svatbu. Další možnost je, že část Loboly za ženicha zaplatí nevěsta, před čímž odborníci (hlavně psychologové, co řeší vztahy v rodině) striktně varují, protože tyto svazky většinou nevydrží. Lobola je sice cena za nevěstu, ale odráží, jak moc si ženich nevěsty váží.
Slyšela jsem o smíšeném páru (což tu není běžné - být smíšený pár), kde černý ženich poslal vyjednavače k bílým rodičům. Ti je vyhnali, že dceru neprodávají. To byla velká urážka tradice.
Další krok procesu je po zaplacení alespoň poloviny, oficiální uvedení nevěsty do rodiny ženicha. Tahle část je ta, které my u nás říkáme svatba. Procesí mužských příslušníků tentokrát včetně ženicha si přijdou pro nevěstu do domu jejich rodičů a tradičně ji odvedou do domu rodičů ženicha, kde ji oficiálně představí. Vše za velkého několikadenního veselí na obou stranách.
Svatbu platí ženich. Ale o tom zase jindy.

Lobola 1.část

30. ledna 2018 v 13:36 | Simča |  Běžný život
Aneb jak si "koupit" nevěstu. Tak o tom přesně tenhle článek nebude.

Lobola je proces svatby v JAR. Dodržují ho hlavně Zuluové, ale i ostatní kmeny ho praktikují. I v okolních zemích je běžný, s mírnými odlišnostmi. Ještě jsem neslyšela o vdaném/ženatém černochovi, který by tradiční svatbou včetně Loboly neprošel. Svatební proces má několik stupňů. V dnešní době nemusí a většinou není svatba domluvená rodinou. Když se pár dohodne, že se chce vzít, nastupuje tradice. Ze strany ženicha přichází skupina mužů, rodinných příslušníků (většinou bratři a strýcové) k rodičům nevěsty a začínají domlouvat její cenu. Ženich se těchto jednání neúčastní. První krok je, že si musí nevěstu vybrat. Nabídnou jim cca 5 dívek z rodiny a oni musí poznat tu, pro kterou si přišli. Pokud by ji nepoznali, dostali by pokutu v rámci vyjednávání Lobola. Dále se vyjednává, jak cena, kterou musí ženich za nevěstu složit, tak věcné dary a zvířata. Nevěsta se vyjednávání také neúčastní, opět jsou přítomni mužští rodinní příslušníci. Věcné dary mohou být - oblek pro tatínka, deky na zimu, nové nádobí pro maminku, nádobí pro nevěstu atd. Vše absolutně konkrétní s jasně daným budoucím vlastníkem. Zvířaty bývají krávy, kozy a ovce. Nevěsta sama musí dostat také kozu, ta se pak použije při tradičním obřadu. Cena se hodně liší, záleží jestli nevěsta umí vařit, jestli má dosažené vzdělání, zda má vysokou školu a dobré zaměstnání, pak je vážně drahá. Příplatek je také za pannu, ale kupodivu tohle se tu v podstatě vůbec neřeší. Když začínají vyjednávání, pár už spolu bydlí, a určitě nežije v celibátu. V rámci vyjednávání se také dohodne, do kdy je Lobola splatná, často bývá splatná polovina před uvedením nevěsty do ženichovi rodiny, zbytek později. Znám mnoho mužů, kteří splatili právě jen polovinu a druhou neplatí ani po 20ti letech. Věcné dary je také možné dávat postupně, pokaždé, když na ně ženich zrovna má, což znamená, že od předání prvního daru a tradiční svatby může uplynout i několik let. Zástupci rodin v podstatě spolu sepíšou smlouvu o smlouvě budoucí. Lobola je přímo uzákoněna v jihoafrické republice, jako součást tradičního sňatku.

Had v Silver Lakes

23. listopadu 2017 v 11:37 | Simča |  Běžný život
Před nedávnem byl had i tady u nás v Silver Lakes. Občas se tu nějaký objeví, myšleno u někoho v zahradě, většinou ho odchytnou a odvezou. Když už se tu objeví, většinou je buď ve fázi 3, kde je naše přírodní rezervace nebo v těsné blízkosti golfového hřiště. S hadama je potíž, většinou je člověk potká, aniž by si jich všiml. Tenhle byl specifický tím, že byl v zahradě, která nesousedí ani s fází 3 ani s golfovým hřištěm, od obojího by musel přelézt frekventovanou silnici. A co hůř je cca 50m vzdušnou čarou od naší zahrady. Byla to kobra proužkovaná (snouted cobra), což je velice jedovatý had. V jedu má neurotoxin a může být smrtelně jedovatý. Navíc to není úplně typický had, typičtější je černá mamba nebo plivající kobra nebo zmije útočná.

Našel ho zahradník. Byla schovaná ve stromě a vůbec nechtěla vylézt. Zahradník ji zkusil poškádlit, ale nepovedlo se mu ji vylákat. Zalezla ještě hlouběji. Další týden ji uviděl znovu a tak to řekl své Madam. Ta zavolala na vrátnici sekuriťákům, ať si pro ní přijdou. Přišli 3, půjčili si žebřík a jali se hledat. Jenže kobra se nechtěla nechat vyšťourat ze stromu. Zkoušeli, zkoušeli, nepovedlo se, a tak Madam řekli, že ji nemůžou vyšťourat, že je to normální, že tu jsou hadi. A odešli.
Nezavolali ani chytače hadů - to by správně měli udělat. Hadi se tu zabíjet nesmí, jsou chránění, má se zavolat odchyt a ten je odveze někam daleko do parku. Jednou jsme viděli takové vypouštění 3 metrové kobry v Dinokengu - v jednu chvíli tam byla, ve druhé po ní nebylo ani památky.
Madam byla na mrtvici, to se ji nedivím, byla bych taky. Přemýšlela, co dělat a jak krásné to bylo, když v Německu měli jen malý byt se dvěma ložnicemi a tady můžou ve velkém moderním domě se zahradou hrát na schovku - i s hadem. Zahradník se rozhodl, že ho vyšťourá a zabije. Kdyby to neudělal, had by ho mohl kousnout, když pracuje na zahradě. Navíc, když se tam hadovi líbí, jen tak se neodstěhuje. Šlo to blbě, had byl nahoře na stromě a fakt se mu nechtělo ven. Nakonec se to zahradníkovi povedlo a vyšťoural ho klackem a shodil ho na zem. Tam ho motykou rozdělil na pár kousků.
Když jsem to vyprávěla Brendě, říkala, že ten zahradník byl určitě ze Zimbabwe. Že oni hady zabíjí, kdežto jihoafričani se jich hrozně bojí. Tak jsem se zeptala - byl ze Zimbabwe.
Velmi vtipné reakce Madam dostala, když o tom napsala na Silver Lakes Ladies Group (to jsou takové naše Zoufalé manželky na Whatsappu). Jedna rada zněla, že když hada člověk neotravuje, nic mu neudělá. To bylo asi od nějaké paní, která nemá děti zalezlé celé odpoledne někde ve křoví, nebo v 5 metrech na stromě. Tak jsem to poradila dětem. No nevím, myslím, že na ně víc zapůsobila ta fotka kobry, tak snad budou o trochu víc koukat kolem sebe předtím, než vlezou do křoví.

Banální příběh z veřejné nemocnice

30. července 2017 v 12:37 | Simča |  Lidé
Minulý týden u mne byla na návštěvě sousedka - Jihoafričanka Gretschen. Je povoláním Právní Ergoterapeut (Legal Occupational Therapist). To znamená, že k ní chodí lidé po úraze nebo nemoci nebo po operaci a době strávené v nemocnici, kteří chtějí žalovat nemocnici nebo doktora pro zanedbání péče, a ona píše posudky na jejich nynější zdravotní stav s ohledem na jejich práci i sociální prostředí.

Nedávno u ní byl pán, kterému se stala autonehoda, a protože neměl žádné zdravotní pojištění, dostal se do veřejné nemocnice. Měl zraněnou nohu, otevřená zlomenina a potřeboval operaci.
Po dlouhém čekání mu udělali všechna vyšetření, poslali ho na rentgen, čekal na rozhodnutí o potenciální operaci. Nemohl se hýbat, byl připoután na lůžko. Přišli pro něj dva zřízenci, odvezli ho na lehátku někam hodně daleko do útrob nemocnice. Vůbec se s ním nebavili, když se ptal, kam jede, říkali, že na rentgen (tam byl předtím). Až s ním dojeli do tmavé velmi chladné místnosti. Tam ho zaparkovali a přikurtovali a odešli. Nechali ho tam do druhého dne. Druhý den přišli, zkontrolovali ho, jestli žije, a zase ho odvezli zpátky do čekárny, kde se o několik hodin později rozhodlo o jeho operaci.
Gretschen nechápala, proč ho nechali přes noc v té místnosti. " Vy nevíte?" divil se zase on, "chtěli prodat mojí mrtvolu". "Aktivně zabít mne nemohli, to by se poznalo, ale zemřít na následky nehody, to se přece stává v nemocnici každý den."
Gretschen nechápala smysl. A jak to celé funguje? Kdyby ten člověk přes noc zemřel, zřízenci by dali echo pohřební službě, samozřejmě té, se kterou jsou domluvení - prodali by tělo. Služba by ho odvezla a uskladnila u sebe v mrazáku. Rodinní příslušníci by se ho snažili po nehodě najít, zkoušeli by veřejné nemocnice, pak pohřební služby. Ve veřejných nemocnicích je velký zmatek, hledání jen po nemocnicích by jim zabralo pár dní, než by vůbec zjistili, že zemřel. Pak chvilku trvá, než by našli správnou pohřební službu, která nebožtíka má. Pohřebních služeb je tu mraky. Cestou na Hammanskraal každý druhý dům. Pak by teprve začali zařizovat pohřeb, u kterékoliv pohřební služby. Ale během těch několika dní by jim už naběhl pořádně tučný účet o pohřební služby, která nebožtíka skladuje. Za převoz z nemocnice, za uskladnění, za přípravu atd.
Muselo být velké zklamání pro zřízence, že ho ráno našli živého.

Očkování dětí v JAR

17. července 2017 v 12:34 | Simča |  Děti
Předem upozorňuji, že tento článek není pro vyznavače neočkování, pro ty může obsahovat velmi morbidní scény Mrkající
Když jsme se dozvěděli, že odjíždíme do JAR, jedna z prvních věcí, co jsem udělala, byla konzultace očkování našich dětí. Bětce (v té době 5 let) jsem doočkovala, co šlo, žloutenky obě už měla, doočkovali jsme meningokoka včetně afrických kmenů a bohužel jsme museli doočkovat klíšťovou encefalitidu, která tady v Africe není, ale měli jsme ji zrovna rozočkovanou kvůli skautskému táboru. Ta nám udělala trochu problém v plánování ostatních očkování.
Štěpánovi jsem dala jen žloutenku A, na ostatní byl moc malý (byly mu 2 roky), na cestovní medicíně mi nic jiného doktor nedoporučil.
Kapitola sama o sobě byla tubera. Bětka ji dostala ještě v porodnici, myslím, že se očkovala cca do 10/2010. Ale vzhledem k tomu, že byla bez reakce, tak jsem ji se Štěpánem vzala na kalmetizaci také. Tubera musela být až poslední alespoň 3 měsíce po ní se nic neočkuje (v Čechách). Nejdříve jim udělali test, který byl negativní, u obou (u Bětky - byla naočkovaná v porodnici- teď nebyl vidět ani vpich, natož reakce). Po třech dnech je naočkovali.

Pak jsme přijeli sem a nyní máme Emču, která prochází místním očkovacím systémem. V porodnici 3 dny po narození dostala tuberu a spolu s ní kapky do pusinky - Polio (živá vakcína dětské obrny). Ta tu v JAR sice byla naposledy v 80. letech, ale v okolních státech je stále přítomna, proto se očkuje. Tubera tu je samozřejmě také aktivní, i když hlavně v townshipech, ale kdo tu dělá pomocnice a zahradníky? Ano, správně, lidé z townshipů, kteří tam dennodenně chodí. Když jsme odcházely z porodnice, dostala jsem očkovací průkaz, což je z tvrdého papíru leporelo, které slouží jako česká zdravotní knížka. Z jedné strany se zapisuje do grafu a do tabulky míry, z druhé strany jsou záznamy o očkování.

Velký rozdíl mezi ČR a JAR je v přístupu k dětské medicíně. Máte pediatra, který dítě prohlídne na porodním sále, pak ho kontroluje (pohmatem, stetoskopem) v porodnici, a pak se k němu chodí na kontroly (i měří a váží). Ale vůbec neočkuje. Na to je buď středisko v nemocnici, nebo se chodí k certifikované sestře, která i radí s péčí, s kojením, kontroluje psychomotoriku. Původně jsem si myslela, že se dublují, ale není to tak. K pediatrovi se také chodí s podezřením na nějaký pediatrický problém. S virózou od 3. měsíců věku dále se chodí k praktickému doktorovi. Pediatr je drahý, sestra je levná. Sestra také nabízí různá homeopatika a přírodní medicínu - aspoň ta moje.
Doktor má ordinaci vedle nemocnice, je velmi mrňavá a hlavně čekárna je strašně malá, kdyby tam přišlo více kočárků, musely by zůstat na chodbě. A vždy se u něj čeká, což je tady velmi neobvyklé, většinou vás vezmou v objednanou dobu. Očkovací sestra má ordinaci u sebe doma, čekárnu má prostornou, vždy v ní spí její kocour. Ordinace opět malinká, ale dá se to.
Zpět k očkování. Z porodnice máte tuberu a polio, následuje v 6ti týdnech (!!!) hexavakcína, pneumokok, další živá dětská obrna a rotavirus. Vše najednou. Rozložit to můžete, pokud by to bylo třeba, ale to by člověk pak nedělal nic jiného, než by furt jezdil na očkování, a to dlouho, protože po dalších 4 týdnem následuje další hexa a pneumokok a po dalších 4 týdnech další hexa a pneumokok a rotavirus. Voila - dítě je základně proočkované ve 14 týdnech (tj. 3 měsíce a cca týden). A teď se koukněte o 3 odstavce výše, za jakou dlouho po tubeře se u nás v ČR očkuje…..

MMR (spalničky, zarděnky, příušnice) se tu očkují také. Bývají rozložené, spalničky se očkují už v 9 měsících, trojkombinace mezi 15-18 měsícem. Jedno opakování až do 5-6 let.
S Emčou jsem začala o 2 týdny později, 6 týdnů mi přišlo fakt brzo, koupila jsem si homeopatika a také krém na znecitlivění nožiček (to mi očkovací sestra poradila dopředu), aby ji to tolik nebolelo. Zatím jsme žádnou reakci nezaznamenali (máme za sebou 2 očkování).

Očkování - vše výše uvedené (kromě jedné dávky pneumokoka) - je hrazené státem. Poprvé jsem v JAR dostala něco zadarmo Usmívající se ( i když jsem platila podání dávky sestrou).

Náušnice v Africe?

11. července 2017 v 22:43 | Simča |  Děti
Další mýtus zbořen. Když byly Emče 2 měsíce, začala jsem zjišťovat, jak je to tady s náušnicemi u holčiček.
Bětce jsem nechala píchnout uši, když jí byly 3 měsíce, hned po prvním očkování. Zkušenost to byla příšerná, doktorka si to neoznačila, a pravé ucho jí píchla 3x, než se trefila. Za zvolání "jé to je moc vysoko resp. nízko, píchneme to znovu". Po téhle hrůzostrašné zkušenosti jsem se zařekla, že u další holčičky nikdy nenechám uši píchnout, náušnice jedině nastřelit a jen na osobní doporučení od někoho známého.
Při další návštěvě očkovací sestry (o té vám napíšu podrobně v jiném příspěvku) jsem se jí na náušnice zeptala. Chvíli na mne koukala, na co, že se to ptám. Pak pravila, že to tu není zvykem, že propíchnout uši miminkům dělají jen Indky, a že neví, kde to dělají. A také, že v některých školách holčičky nesmí náušnice nosit. Když je někdo chce, nechá si je propíchnout až v pubertě.
Takže v Africe nepíchají uši. Ptala jsem se Brendy, ta náušnice má, odkdy je má. Také mi řekla, že až od puberty (má jen jednu dírku v každém uchu). Když jsem se ptala dál, říkala, že dřív různé kroužky a náušnice mívali, ale že to je tak 3 generace zpátky. Že už její maminka nemá nic propíchnutého, její dcery také ne. Ty navíc nemají ve škole povolené ani vlasy, natož náušnice.
Pak jsem potkala jednu sousedku - Němku s roční holčičkou. V Německu je zase zakázané dát náušnice do 4 let věku dítěte. A ta holčička měla nově nastřelené náušnice. Tak mi poradila, že v The Grove (náš nejbližší obchoďák) v dětském obchodě nastřelují, že jsou moc šikovné (matka s dcerou) a nastřelují dokonce simultánně-každá jedno ucho. Za týden nastřelí cca 30 tery náušnice.
Pak jsme šly na očkování a sestra doporučovala to samé.
Tak jsme to zkusily - a máme náušnice - dokonce z Afriky. Už jsem myslela, že budu muset napsat o doporučení do Prahy kamarádkám na Facebook, ve smyslu " tady v Africe nenosí holčičky náušnice…"

Kam dál