Blog o pobytu naší rodiny (já, manžel a 3 děti)
v Jihoafrické republice.

Přirozené rodičovství ala Afrika?

22. června 2017 v 13:40 | Simča |  Děti
Když byl Emilce měsíc, přišla za mnou Brenda a ptala se, co jí dávám jíst kromě kojení. Už od příchodu z porodnice na mne dost koukala, že kojím. Místní bělošky moc nekojí, vracejí se po 4 měsících do práce, takže když už kojí, tak jen první měsíc - dva, pak přechází na umělou výživu, aby dítě bylo hlídatelné. Některé po nástupu zpět do práce kojí jen v noci, ale je to spíš výjimka. Plně kojí do 6. měsíce jen 8,1% žen.
Ale zpět k její otázce. Odpověděla jsem jí, že nic, jen kojím, přes den častěji, v noci se Emča budí kolem 4. ráno, po kojení zase spí dál cca do 7. Otočila jsem otázku. Připomínám, že Brenda je ze Zimbabwe, z malé vesnice daleko od nejbližšího města, prostě opravdový domorodec. Řekla mi na to, že od 2 týdnů dávají dětem večer pap (kukuřičná kaše, kterou jedí všichni v podstatě furt), jen ho naředí, aby byl jako řídká kaše. Dítě pak krásně v noci spí. Od měsíce věku je navykají na normální pap (standardně vypadá jako bramborová kaše, ale jde v ruce užmoulat na placičku, kterou se nabírá uvařené rajče s vajíčkem nebo kuřetem, příbory nepoužívají).

Po porodu se manžel musí na měsíc odstěhovat do jiné chýše a novopečené mamince pomáhá její matka případně tchýně. První měsíc nesmí dítě nosit v ručníku na zádech, ale musí ho jen chovat v náručí. Spí oba na zemi, na přikrývkách. Když dítě usne, položí ho na zem. Po měsíci už matka začíná opět chodit s celou vesnicí na pole, okopávají kukuřici atd. Když odcházejí na pole, někdo vždy zůstává ve vesnici a pro ostatní vaří a stará se o děti. O děti od 1 měsíce věku. Matka přijde v poledne na oběd, případně dítě nakojí a pak večer. Mezitím dětem i miminkům "služba" vaří pap na řídkou kaši a dává jim to většinou prstem rovnou do pusy.
Nutno podotknout, že u nich operuje UNICEF, který zdarma rozdává instantní kaši pro miminka s fortifikantem, kterou místní matky využívají a ne jen pro miminka, ale i pro starší děti. Jenže klinika je daleko, než dojdou pro další zásoby dávají normální pap. Ne každý chodí na kliniku.

Brendina sestra nekojila vůbec. A prý ten chlapeček žije, je mu 5 let a je normální. Rozhodně nedávají miminkům umělé mlíko, je to moc drahé a nedostupné. Kravské nebo kozí mlíko také nedávají, to až později. Opravdu nechápu, jak to ten chlapeček mohl přežít, jíst jen pap a vodu.
 

Těhotenská péče v JAR

26. dubna 2017 v 20:26 | Simča |  Běžný život
Dnes chci srovnat soukromou lékařskou péči v JAR a v ČR, co se týká těhotenství.
Slovo "soukromou" je pro JAR klíčové. Do veřejné péče bych se rozhodně nesvěřila, kolují o ní hrůzostrašné povídky a vlastně to ani pořádně nejde. Srovnávám osobní zkušenost po 2 porodech císařem v Čechách a 1 porodu císařem v JAR.
Soukromá péče v zemi, kde provedli první transplantaci srdce na světě, je velmi dobrá. Liší se hlavně v tom, že za každý úkon a návštěvu se platí a vždy a všude se k vám chovají jako ke klientovi ne jako k pacientovi. To platí pro veškerou lékařskou péči, ne jen v těhotenství.
Na začátku těhotenství se jde na potvrzovací návštěvu s ultrazvukem, to je celkem stejné jako v Čechách. Pak jsem byla na prvotrimestrálním screeningu, také jako v ČR. Rozdíl byl v tom, že zde se na něj objednává na specializované pracoviště, které má akreditaci. Což v Čechách nám ho udělal za příplatek můj doktor. O žádné akreditaci nemluvil, jen o tom, že má ten typ ultrazvuku a software.
Doktorka na prvotrimestrálním screeningu a velkém ultrazvuku ve 20. týdnu byla velice milá, vyhrazenu jsme měli na návštěvu hodinu, kdy na začátku řekla všechny informace včetně rozmezí pravděpodobností, ve kterých se můžeme nacházet s možnými vývojovými vadami a co následuje za doporučení. To mi přišlo v tu chvíli zvláštní, ale pak jsem pochopila, že kdyby nám to neřekla dopředu a něco bylo špatně, asi bychom tyhle informace v tu chvíli nebyli schopní vstřebat. Pak velmi podrobně dělala ultrazvuk, vše vysvětlovala, ještě podrobněji než doktor v Čechách (který mi přišel před 4 lety hodně podrobný), spočítala rizika a naštěstí jsme byli v rozmezí nejméně pravděpodobných vad, zhoršoval to jen můj věk (36 let). Doporučila nám pokračovat jen v konzervativních kontrolách - hlavně mne pro jistotu nehnala na odběr plodové vody, což si myslím, že můj doktor v Čechách, by to pro sichr, stejně doporučil kvůli mému věku.
Zásadní rozdíl je v tom, že v JAR vás rodí vaše doktorka, takže je dobré si ji podle toho vybrat. Rodíte automaticky tam, kde má doktorka dohodu s nemocnicí. Já jsem dostala na moji doporučení od jedné Američanky, která u ní rodila 2 děti - a to přirozeně, což zde není příliš obvyklé. JAR je první na světě v počtu porodů císařem spolu s Brazílií. I když teď se to trochu mění pod tlakem zdravotních pojišťoven (ale ne moc).
Když jsem u ní byla poprvé, ptala jsem se jí, kolik císařů doporučují nebo naopak už nedoporučují a řekla mi, že dělala na jedné pacientce postupně 5 císařů a že v pohodě, stále do stejné jizvy, pokud nejsou jiné komplikace. Nevím, jestli mne tím uklidnila.
V průběhu těhotenství se chodí 1x měsíčně na kontroly, kde vždy udělá ultrazvuk, kterým kontroluje i čípek, vůbec nedělá konzervativní vyšetření, po celou dobu těhotenství. Jen na vyžádání. K doktorce se chodí až do konce, já jsem poslední 2 měsíce chodila po 2 týdnech, ale kvůli komplikaci - hlídání cukru, jinak myslím, že až poslední měsíc by se přišlo po 2 týdnech, po týdnu byla až úplně poslední kontrola. Tzn. 14 dní a týden před porodem. Co se týká dalších kontrol, nikam neposílají. Nedělají ani předoperační vyšetření a krev. Mne nakonec poslala na krev, ale jen na železo. Na krevní skupinu se mne pouze zeptali, nikdo to neověřoval. Dokonce ani na HIV mne neposlali - v zemi, kde ho má 15 milionů lidí!!! Přitom u nás se standardně dělá. Když jsem se jí na předoperační ptala, řekla mi, že ho nepotřebuje, protože nic z toho nezmění operační postup.
K zubaři ani k praktickému doktorovi se neposílá. K zubaři jsem si došla, a ten se mnou kvůli těhotenství nechtěl nic dělat. Jen zubní hygienu, a když by mne ještě citlivost trápila, ať přijdu po porodu.
Byla jsem na OGTT, ale kvůli historii těhotenské cukrovky. Jinak by mne na něj poslala pouze, pokud by byl cukr v moči. Výsledek jsem měla z jejich strany v pořádku, protože berou za špatné až rozmezí těhotenské cukrovky, nemají to zvýšené rozmezí předtím. Kde jsem se opět ocitla. Ale zatímco v Čechách mne poslali do těhotenské diabetologické poradny, tady mi dal glukoměr praktický lékař a chtěl po mě měření jen jedno za den (v Čechách to byly 4 měření denně, ráno nalačno, pak vždy hodinu po jídle), tady chtěl ráno nalačno a pak před jídlem a střídat časy. Dietu mi doporučili, ale nespecifikovali ji tak striktně jako v Čechách. Zatímco v Čechách jsem poslední měsíc skončila na inzulinu - hlavně kvůli ranním vysokým glykemiím na lačno, které ale nebyly obrovské, jen nad rámec. Tady jsem se s ranními držela do 5,6, stačilo i do 5,8 a do konce těhotenství jsem to jen monitorovala. Dokonce uprostřed těhotenství jsem měla cukr v moči a na konci ne (v Čechách jsem nikdy neměla cukr v moči). Jednou týdně jsem poslala naměřené hodnoty praktickému emailem a gynekoložce jsem je přinesla vytištěné, praktik jen zavolal, že to vypadá dobře a to bylo celé. Stav celou dobu kontrolovali, ale ne šíleně úzkostlivě jako v Čechách a rozhodně to bylo méně stresu. Ultrazvuky na kontrolu plodové vody a průtoků mi také dělala při návštěvách jen má doktorka. V Čechách jsem byla pečená vařená na speciálním ultrazvuku v Podolí, a ještě jsem jednou týdně musela do diabetologické poradny, což bylo jiný den, takže se návštěvy nasčítaly.

Monitor nedělají, jen si pokaždé udělá doktorka záznam srdce. Monitor mi dělali poprvé a naposledy v porodnici, těsně před porodem.
Pokračování - porod - příště.....

Hijacking

1. března 2017 v 12:03 | Simča |  Běžný život
"Hijacking" v JAR znamená krádež auta v průběhu jeho řízení. Je to poměrně velký problém (každým rokem přibývá), nejnovější statisky říkají, že se ročně jedná o 15.000 aut (40 aut denně). 50% z toho spadá na Gauteng. Gangy, které jsou v tomto na vzestupu jsou velmi dobře organizované a vědí přesně, které auto jdou ukrást.
Nejčastější scénář probíhá následovně. Auto před vámi náhle zabrzdí a přehradí vám cestu, auto za vámi také zastaví tak, aby jste nemohli vycouvat. Vyskáčou minimálně dva maníci, spíš víc, alespoň jeden má zbraň, kterou na vás namíří a vyzve vás k výstupu z auta. V tu chvíli je potřeba okamžitě odejít, pokud je třeba - odevzdat hodinky, mobil a vypadnout, co nejrychleji pryč. Druhý nasedne a odjede. Horší varianta je, že řidiče vezmou s sebou, protože ten to později většinou nepřežije. Pokud zloději nenajdou tracker, občas se auto později najde někde odstavené.
Auta jsou většinou proti tomu pojištěná. Bránit se proti tomu podle mě nedá, protože ti zloději jsou vybavení prostě normálním autem a oblečeni jsou také normálně, žádní chudáci. Důležité je, co máte za auto. Oficiálně se to moc nepublikuje, mé zdroje (housewifes from Silver Lakes- ženy v domácnosti ze Silver Lakes) říkají, že nejčastější terč je Toyota Fortuner (nejprodávanější auto v JAR), BMW X5 nejlépe ve sportovní výbavě a další BMW (což vzhledem k tomu, že v mém okolí bydlí samí Němci z BMW…..a oba - manžel i manželka mají služební auto….) a pak Volkswagen. Nedávno se to stalo jedné rodině z BMW, která tu bydlí, sebrali jim auto cca 3 km od Silver Lakes, když jeli v podvečer celá rodina domů. Dokonce byla ještě celkem doprava, lidé z okolních domů, když viděli, co se děje, na ně volali, ať utíkají od auta pryč. Auto se pak našlo v Mamelodi o pár hodin později, asi nenašli tracker a také ho majitel při hijackingu trochu naboural, jak to před ním rychle zatípli.

Pro uklidnění hlavně mé drahé maminky - já mám Ford Kuga 1.5, který je právě teď aktérem jiné velké kauzy.

Fordy Kuga 1.5 mají nějaký problém v motorizaci (už dlouho, asi 2 roky, ale teď se k tomu automobilka konečně přiznala, že je to jejich chyba). Stává se, že motor sám vybuchne, jenom trochu, zatím to zabilo jen jednoho člověka, ostatní utekli včas. Prý se to týká jen aut, které jsou o rok starší než to moje. Takže mého se to netýká, jen je krapet neprodejné. A na první pohled není poznat, z kterého roku je.


Má to i svoje výhody, určitě není na seznamu pro hijacking :-)
 


Dnešní ženy v JAR

16. února 2017 v 10:35 | Simča |  Lidé
Za současné politické situace v JAR je pro vaši kariéru nejlepší, pokud jste černá žena s univerzitním vzděláním a nejlépe nějakým malým fyzickým handicapem. Pak se vám nabídky na práci jen hrnou. Pro ilustraci pár příběhů žen kolem mne…..
Linah

Linah je Jihoafričanka. Je to asistentka paní učitelky u Štěpána ve školce.
Jeho oblíbená paní učitelka. U něj v oddělení je jako paní učitelka, paní ředitelka školky - Celeste, pak vždy nějaká na stáži, teď zrovna Teacher Margot a jedna asistentka - Linah. Asistentka je černá, stejně jako kuchařka, zahradník a ostatní (2) asistentky ve druhém oddělení.
Až se zas někdo bude pozastavovat nad tím, že označení "černá" je pejorativní - není. Tady je to Status Quo. Na úřední formuláře se rasa píše jako třetí nejdůležitější, hned po jménu a datu narození.
To mi připomíná naši humornou příhodu s Bětčinou přihláškou do školky. Neznalí poměrů, loni před příjezdem jsme nevěděli, co do téhle kolonky vyplnit. Nakonec jsme tam napsali "Race: European" , myslím, že se ve školce mohli potrhat smíchy, když si to přečetli.
Také se všude píše vyznání. O tom jindy.
Ale zpět k Linah. Linah je asi 25, je vdaná, má asi 5ti letého chlapečka, a loni v květnu se jí narodil druhý. Celý druhý Term (čtvrtletí, ale jsou jen 3 v roce) zůstala doma - dohromady s prázdninami jsou to 4 měsíce, 1 měsíc před porodem, 3 po porodu. Bydlí v Hammanskraalu, což je město asi 50 km po dálnici na sever od Pretorie. Je to úplně černé město. Historicky to bylo jedno z měst vyhrazených pro černé obyvatelstvo v době Apartheidu, nebo spíš už od začátku 20. století, Apartheid tomu dal jen právní rámec. Často, když jsou nějaké nepokoje, krom townshipů jsou i v těchhle městech. Ale odpověď na otázku, proč tam lidé zůstávají bydlet je jednoduchá. Postupně dostávají od vlády do vlastnictví půdu a domy, ve kterých bydlí jejich rodiny desetiletí.
Aby Linah mohla dělat asistentku u Štěpána ve školce, musí mít vzdělání, tzn. má 12 tříd plus další univerzitní kurzy pro učení ve školce a také na metodu Montessori.
U Štěpána ve školce musí být každý den od 7:00 do 16:00 (občas končí v 15:00, když nejsou přihlášené děti do dýl). Každý den jezdí autobusem, musí 2x přesedat, takže jedna cesta ji zabere 2,5 hodiny. Ráno jí autobus odjíždí ve 4:30, odpoledne jezdí ve 3:30, doma je mezi 6-7. Bydlí s ní chůva (černá), která se stará celodenně o její děti. Děti v podstatě nevidí. Ale má dobrou kvalifikovanou práci. To každý nemá.

Elsabie

Elsabie je moje bílá afrikánská kosmetička. Je ji asi 30. V listopadu se ji narodil druhý syn. Prvnímu jsou 4. Elsabie je ze 4 dětí, to je tu hodně obvyklé v mojí generaci. Sama víc dětí nechce. Ona je kosmetička, pracuje na sebe, kolik odpracuje, tolik vydělá. Co neodpracuje, nemá. Má manžela, který dělá nějakou řemeslnou práci. Elsabie vydělává víc než její manžel.
Když se ji narodil první syn, šla do práce zpět hned po 6ti nedělí. Syna dala do Daycare (taková dětská skupina cca 6 dětí na 1 tetu) na celý den od 8-16:00. Většina Daycare funguje od 3 měsíců dítěte. Teď, když se narodil druhý syn, odcházela na mateřskou 4 týdny před porodem, vrátila se opět po 6ti nedělí. O druhého syna se stará její maminka, protože teď už je v důchodu, při prvním ještě pracovala.
Jedna její setra je natrvalo usazená v Austrálii.

Ilze

Ilze je moje bílá afrikánská učitelka angličtiny. Je stejně stará jako já. Je ze 4 dětí, samé holky, je 2. v pořadí. Je vdaná, ale děti nechce. Aspoň zatím. Jedna její sestra je provdaná za Francouze a bydlí na trvalo v Dubaji. Ta má dvě děti. Další dvě sestry se loni vdávaly, jedna vyvdala 3 děti v plné péči (tohle tu není obvyklé).
Ilze pracuje na sebe, má vysokoškolské vzdělání a zkušenosti ze zahraničí, z Anglie a z Japonska, kromě učení angličtiny dělá z domu marketing pro jednu malou společnost. Její manžel dělá copywritera u televizní společnosti v Joburgu. Mají v Pretorii dům. Oba jsou z Pretorie. Ilze pracuje v průvěhu celého dne, na hodiny ke klientům dojíždí k nim domů. Některé hodiny má dopoledne, občas má kurzy nebo hodiny v podvečer.

Hilde Mari

Hilde Mari je bílá a je jí kolem 30. Je od Míly z práce. Je účetní, má vysokoškolské vzdělání. Má jednoho chlapečka asi 9 měsíců. Její manžel má také vysokou školu, obor stavebnictví. A právě díky tomu se mu jako bílému hůře hledá práce. Hilde Mari vydělává víc než on, v době, kdy se jim narodil syn, byl manžel nezaměstnaný. Po 6ti nedělí se vrátila do práce, manžel pracoval příležitostně po stavbách, chlapeček šel do Daycare. Dává ho tam ráno kolemm 7:30, vyzvedává ho po 17:30. Teď má manžel stabilní práci, ale pod svojí kvalifikaci, a vydělává stále méně než jeho žena.

Shadi

Shadi je černá cca 38 letá maminka Bětčiny velké kamarádky Vutomi. Je doktorka, pracuje na plný úvazek v nemocnici v centru Pretorie. Má 3 děti, nejstarší 18ti letou na Univerzitě, pak Vutomi (spolužačka Bětky, nyní ve vedlejší třídě) a pak 3 letého chlapečka. Chlapeček chodí do školky, odpoledne ho vyzvedává černá chůva, která s nimi bydlí. Vutomi vozí do školy i ze školy tatínek, má nějaké volné povolání. Všichni bydlí v domě ve Wapadrandu, to je podobný Estate jako bydlíme my, jen trochu menší. Kromě chůvy s nimi bydlí ještě pomocnice (uklízečka). Obě jsou u nich zaměstnané na plný úvazek - týden od pondělí do pátku.

Příhody z prvních dní ve velké škole

10. února 2017 v 12:00 | Simča |  Běžný život
První 3 týdny školy jsou za námi. Jako obvykle, ne vše jde jako po másle.
Příhoda číslo jedna. Bětka má každé pondělí plavání. Na to se musí před obědem převléct do plavek. Na oběd chodí s Aftercare. A tyhle dva logické výroky se v praxi jaksi vylučují. Bětka se jde převléknout, což ji hrozně trvá, nikdo neví proč. Chodí se převléknout na záchod, proč, to nevím, ale každopádně záchod je hned vedle třídy, převlékárna mnohem dál (to by možná ani nestihla to plavání, kdyby se převlékala tam). I když je záchod tak blízko, a paní učitelka z Aftercare čte jména, kdo s ní má jít na oběd, prostě na ní nepočkají a na oběd odejdou každé pondělí bez ní. Takže je bez oběda. Místo oběda zůstává ve třídě s ostatními dětmi, který ho ale mají s sebou. Minulé pondělí nestihla sníst svačinu v 10:00 (nesnědla z ní vůbec nic), takže byla od rána od 7:00 do odpoledne do 3:30 bez jídla. Je mi divné, že nemá hlad (já bych hlady chcípla), tak přemýšlím, jestli i přesto, že je ze školy nadšená, není krapet ve stresu. Pondělky jsem reklamovala u paní učitelky i v aftercare, zatím bez výsledku. Nikdo vlastně neví, proč ji neberou s sebou, tak snad se to časem spraví.

Příhoda číslo dvě. Po začátku sportů ve druhém týdnu jsem zjistila, že ji úplně nemůžu nechat jít samotnou s taškou na zádech, lunchboxem a sportovní taškou. Má toho prostě moc, většinou musí mít náhradní uniformu (v tašce) a svetr (v tašce) a je jak vánoční stromeček. Takže ji můžu pustit samotnou jen ve středu, kdy má tělák a zároveň na sobě sportovní uniformu (odpadá sportovní taška) a v pátek, i když v pátek má fakt těžkou tašku, nese knížku na výměnu do knihovny a jde dopoledne na klavír, takže nese knížku na klavír, ale opět odpadá sportovní taška. Ty další tři dny nesu jednu tašku já a lunchbox Štěpán.

Příhoda číslo tři. S příchodem nového školního roku začala Bětka dostávat kapesné. Je z něj úplně nadšená. Má na týden 15 Randů (cca 27 Kč), výše kapesného je kvůli tomu, aby si za to mohla něco koupit v Tuckshopu. Dostává ho vždy v pondělí večer. Z dřívějška už měla ušetřeno asi 50 Randů z různých jednorázových akcí. Nadšeně ještě večer spočítala kolik má a ráno při přestávce si šla něco koupit. Odpoledne jsem zjistila, že se nedotkla svačiny, zato ji v lunch boxu a v tašce přibyly 2 balíčky popcornu se sýrovou příchutí (jí jen slaný) a perlivá voda s brusinkovou příchutí (pije jen jen neperlivou bez příchutě). Nic z toho včetně svačiny nebylo otevřené. Sumasumárum za cca 36 Randů. Vodu doma zkusila, pochopitelně ji nechtěla, popcorn jsme jeden rozdělali a užrala jsem ji ho já se Štěpánem, protože ji samozřejmě nechutnal. Druhý popcorn jsme se spolu domluvily, že zkusí druhý den vrátit. Proč koupila 2 popcorny jsem do teď nepochopila, prý ji někdo řekl, že musí mít peníze přesně (což je blbost, nemusí, normálně vrací peníze). Proč si koupila vodu, když má plnou lahev 750ml s sebou, taky nevím. Ale druhý den mi hned hlásila, že ten popcorn vrátit nešel, že to jde jen ten samý den, co ho koupila. Tak se aspoň zeptala, i když si to kapesné moc neužije. Jojo, finanční gramotnost něco stojí. A my holt budeme muset počkat, až ji dojdou ty ušetřené peníze. Což bude tímhle tempem brzo. Tenhle týden jim paní učitelka upravilia návštěvu Tuckshopu, smí tam jen v pátek. A dnes si zapomněla peněženku - tak ji možná i něco zbyde.
Příhoda číslo čtyři. Zácpa se trochu zlepšila, ale musím parkovat na horním parkovišti, jinak se z té školy nemůžu dostat. A protože jezdíme většinou na knop, tak beru první Bětku, a pak Štěpána, který musí v 8:00 stihnout ve své školce snídani. Nevýhoda je, že z horního parkoviště je to asi 2x tak daleko pěšky do třídy než z toho spodního. Ale furt to jde.


Příhoda číslo pět. Poslední týden Bětka nejí svačinu. Když se ji zeptám, řekne, že to kvůli něčemu nestihla. Každý den kvůli něčemu jinému. Snad se to časem srovná.

První dny v první třídě

5. února 2017 v 16:03 | Simča |  Běžný život
Ve středu 18. ledna nám konečně (pro mne) začal nový školní rok. Děti se poslední týden moc netěšily. V uterý jsme musely připravit všechny psací potřeby, které jsem předtím všechny podepsala, resp. nalepila jsem tam nálepky s Bětčiným jménem, jinak by mne z toho jeblo - každá tužka musí být označená jménem (bylo jich asi 7 sad - 4 druhy) a spousta jiných věcí, 2 penály (do teď nevím, proč mají dva), kapsář na židli a další. Uniformu jsme nakoupily už v prosinci, ta byla připravená. V úterý Bětka vše připravovala s sebou a tím se najednou, světe div se, začala hrozně těšit do školy - do první třídy.
Školou jí nastalo spoustu povinností, příprava svačiny, nošení tašky do auta a z auta, příprava uniformy na další den. Ta se mění podle dnů v týdnu - pondělí, úterý, čtvrtek je formální (bílé triko, šedá sukně-šortky, hnědé boty), středa, pátek sportovní (bílé triko, modré šortky, bílé tenisky). Každý den po obědě má hodinu sport, který se také mění, buď plavání nebo tenis nebo tělák - to zatím připravuji já. Takže je jak stromeček, na zádech tašku, přes rameno lunchbox (chlebník), přes druhé sportovní taška. Do měsíce by měla chodit od auta sama - se všemi věcmi.
První den vstala v 6 ráno a vzroně se vypravila. My všichni ostatní také. Míla jel s námi. Protože nic oficálního pro rodiče první den není, tak jsme se vyfotili doma a pak ještě ve škole. Nejšílenější byla zácpa, která se táhla už od brány až na parkoviště školy. 30 minut čistého času. A celou cestu proti nám v protisměru stojí zácpa, která vede do Cura - další školy, která je kousek od nás opačným směrem.
Třída působila poměrně stroze, vždycky si třídy postupně dekorujou svými výtvory, takže první den je to takové suché. Stolečky mají poskládané do 4 skupin, vždy sedí 6 dětí dohromady, je to kvůli různým týmovým pracem. Opět máme štěstí na paní učitelku, která je tak drobná, že se ve větru ohne. Ale Bětce se líbí. Každý rok děti prohází, ze všech tříd stejného ročníku a rozdělí k jiné paní učitelce. Neexistuje proti tomu odvolání, člověk se musí spoléhat, že jsou stejně kvalitní. Mají jednu hlavní paní učitelku a drží stejnou linku, mají i stejné úkoly, probírají to samé. Bětka šla letos jen s jednou holčičkou z Hvězdic, ale kupodivu většinu ostatních dětí zná z Playtime anebo z Aftercare, takže tam není ztracená. Ale největší kamarádku Vutomi má ve vedlejší třídě, vždy si spolu hrajou o přestávce.
Škola začíná v 7:45 zvoněním, na které tyhle malé děti mají jít dovnitř do třídy. Před třídou je hřiště, na kterém si hrají před školou, po škole a při přestávce. Mají jen jednu přestávku v 10:00 a pak oběd ve 12:30. Jak to dělají nevím, tak daleko jsme se v komunikaci s naší drahou dcerou ještě nedostali. Tipla bych, že střídají činnosti podle pozornosti. 13:00-14:00 mají sport (plavání, tenis, kriket, balet - co si vybrali). Tenhle sport je zdarma, není úplně povinný, ale řekla bych, že chodí všechny děti. Škola má velké hřiště, pak tenisové s asi 8 kurty a bazén 25m - venkovní. Povinný je tělák ve středu a v pátek nemají nic, jen závody a ty se nás zatím netýkají.
V 7:45 mají starší děti (asi od 4. třídy) nástup a modlící 5minutovku před třídou. Chodím kolem nich, když Bětku vyprovodím a Štěpán tam vždycky letí a hrozně dupe :-) a učitelé na něj dělají Pššššt (anglicky shshshshs)
Každý den tak má Bětka školu od 7:45-14:00, pak si do 15:00 hraje před třídou. Když je potřeba paní učitelka s ní ještě něco přečte v té poslední hodině. Pak ji vyzvedávám, protože ve 3 musím vyzvednout Štěpána ve školce. Asi před rokem škola zrušila úkoly, což znamená, že děti dostávají jen čtení na doma, žádné písemné úkoly. Je to vždy jeden list s velkými písmeny a pokračují v tom, kde skončili loni. Nemají žadný slabikář, mají 4 sešity bez linek, které si vybarvovali a podepisovali první 3 dny školy. Pak jsme je doma zabalili do samolepícího obalu (doporučuju, drží to, je to transparentní) a dál zůstávají ve škole. Mají jeden na matiku, jeden na češtinu, jeden na něco jako prvouku, pak mají písanku s linkama a s pomocnou linkou, ale učí se jen tiskací písmena. Mají i afrikánštinu, ale zatím berou jen slova. Pak mají komunikační složku, v té nosí zprávy domů a podepsané zpět (vše je vytištěné, nic nepíšou sami) a složku čtení na doma. Tyhle dvě složky jsou jediné, které nosí v tašce. V pátek chodí povinně do knihovny, kde si povinně vybere na týden knížku, kterou spolu přečteme.
Stejně je ten přechod do velké školy znát. Musí vstávat v 6, což znamená, že v 7 večer musí být v posteli a tím pádem je čas mezi školou a spaním dost krátký. Navíc chodí 1x týdně mimo školu na plavání a 1x týdně na golf, čímž si odpočinou, ale nejsou doma. Takže čas strávený doma začal být vzácný. Bětka má navíc 1x týdně angličtinu, ale to mi přijde, že vzhledem k tomu, že je to po škole, ale doma, tak ji to moc nezatěžuje.
Ještě, že nemáme ty psací úkoly!! Jinak bychom se k češtině nedostaly vůbec. I když teď dávám na cca 14 dní přestávku a uvidím, jestli nebudeme pokračovat zatím jen s psaním. České samohlásky jsou ve srovnání s anglickými totálně matoucí.
Zatím je nadšená, dokonce říkala, že to čtení je fakt zábava, přitom na českou školu se mnou říká, že je to nuda. Hlavně když má začít něco dělat, po chvíli už to jde.

Štěpán zůstal v Montessori školce a je tam na výsost spokojený. Odešli mu kluci od sousedů, co mu furt něco dělali, a navíc je tam teď za mazáka.

Nejsou hranice jako hranice

4. ledna 2017 v 14:18 | Simča
Vánoce skončily, tak jsem si řekla, že vám napíšu o něčem, co není zrovna pozitivní. Ale je to realita. O zimbabwském hraničním přechodu.
V celé provincii Gauteng jsou jako levná pracovní síla lidé ze Zimbabwe. V Zimbabwe je u moce Mugabe už 35 let (29 let jako prezident), je mu 92, ale zatím neumírá. A Zimbabwe je na tom špatně. Už 7 let používají jen americký dolar, vlastní měna dávno neexistuje, je to země s nejvyšší inflací na světě. V Zimbabwe není práce, když je práce, nikdo za ní neplatí, hlavně vládní sektor ne, skomírá zásobování. Je to druhá nejchudší země světa (první je Kongo).
Pracovní síly ze Zimbabwe je tady v JAR hodně, oficiálně asi 3 miliony, objektivně bych řekla, že tak dvojnásobek.
Naprostá většina je v JAR jen na práci, bydlí v nejlevnějších chatrčích v Mamelodi, pracují jako služky a zahradníci, ale i jiné práce (automechanici atd.). Jsou tu jen dospělí, na práci, děti mají v Zimambwe u příbuzných, většinou u babiček a navštěvují je 1-2x za rok. Někteří tu jsou úplně legálně, někteří tak na půl, a někteří i mají opravdické pracovní povolení. Pak je tu pár hodně bohatých, těch se mé vyprávění netýká.
Před Vánoci většina z nich odjíždí do Zimbabwe na dovolenou. Jede tam spousta autobusů. Pro ilustraci, Brendin autobus, který jede asi 18 hodin, normálně stojí 400 Randů (Rand = 1,7 Kč), před Vánoci stojí kolem 1400. Nedá se na něj zarezervovat místo, protože je moc velký nával, i když jede jeden za druhým, musí se vystát fronta. Kolem 10.12. ji už psaly, že od teď bere autobusák jen lidi bez dokladů, ty s pasy nebere. Protože na hranicích lidi bez dokladů jen uplatí celníky a nemusí se čekat na pasovou kontrolu, to přece zdržuje. V průběhu cesty autobusy i osobní auta musí projet přes mnoho policejních zátarasů, které jsou také pouze pro přebírání úplatků. Jeden zátaras cca 200 Randů na osobu. Cílem absolutně není někoho zabásnout, ale vybrat, co nejvíce úplatků. Před hranicí ještě autobus zastaví, protože Zimbabwané potřebují přivézt domů peníze, které mají v JAR v bance, mít je doma by bylo moc riskantní a na cestě také. Takže si před hranicí ještě musí na přepážce vše vybrat (bankomaty tu dávají jen maximální částku 3000 Randů). Pár metrů od přepážky už čekají místní veksláci, kteří bez problémů vymění Randy na US dolary (vzpomínáte - v Zimbabwe se platí dolary). V bance by to vyměnit nešlo, i po nás chtějí při výměně vidět letenku do jiného státu (vlastní zkušenost při výměně randů na 500 USD).
Pak dorazí na hranici, kde opět pro hladký průběh vysolí další peníze, také celníků je tam víc -musí se nějak podělit. Jen autobusů musí být stovky, narvané k prasknutí, protože všichni chtějí na Vánoce domů. To samé je čeká po Novém roce na cestě zpět.
Celníci mají opravdu Vánoce, policajti také, veksláci jakbysmet. A druhý nejchudší národ na světě? No prostě solí, co má dělat, jinou možnost nemají.
Průměrný Zimbabwan si vydělá 4000 Randů měsíčně, kolem 600 utratí za ubytování v JAR, moc toho neprojí, zbytek posílá do Zimbabwe. Jedna vánoční cesta ho vyjde cca na 2500 Randů.

Nejvtipnější je, že nás buzerujou s rodnýma listama dětí, přitom přes pozemní hranici jim projde za úplatu naprosto cokoliv a kdokoliv. I úplně bez dokladů - to je přece rychlejší, ne?

Vánoční atmosféra

22. prosince 2016 v 17:53 | Simča
Dnes jsem se rozhodla, abych vám prohloubila českou vánoční atmosféru (slyšela jsem, že po sněhu většinou ani památky a na Štědrý den má v Čechách krapet pršet), že vám napíšu něco o té africké.
"Něco" je správné slovo, protože "vánoční atmosféra" tu zažít moc nejde.
Je léto = je vedro (i když s naší novou klimatizací o dost snesitelnější). Počasí tu v podstatě ruinuje všechny naše svátky - zas tolik jich neslavíme. Zároveň si uvědomíte, že všechny tyhle globální svátky pocházejí ze severní polokoule. Což ve výsledku znamená, že venku je 30 stupňů a v obchoďáku je strom ozdobený vločkami a sněhuláci. Protože ulice se používají k pohybu aut ne lidí (pokud nejste černí), pouliční výzdoba takřka neexistuje. Zároveň v době Vánoc jsou hlavní letní prázdniny a to pro všechny školy (ty které mají 3 Termy i ty, které mají 4 Termy), liší se jen v délce. Naše děti skončily 7.12. a nastupují do nového školního roku 18.1. Většina výrobních podniků má zavřenou výrobu od půlky prosince do půlky ledna.
Adventní věnec se tu dá koupit - umělý. Já je vždycky dělala, jenže tady smrk jaksi neroste, obecně jehličnan, aby člověk pohledal a z listnáčů se to dělá fakt blbě. Vždy je všude kolem hodně akácie, ale nejsem sebevrah a trnový koruny místo věnců nedělám.
Navíc konec listopadu a začátek prosince je konec školního roku, což znamená opravdu hodně akcí v jedné školce, v druhé školce, letos řešení 1. třídy. A hlavně, když je vedro a zrovna nemají některý upocený kroužek, děti přijdou odpoledne ze školy a naloží se do bazénu.
A stmívá se až po 19:00 - vzpomínáte - je léto. Takže rozhodně nemají chuť strávit odpoledne s mámou v kuchyni u zapnuté horké trouby a tvoření cukroví. Loni jsem to absolvovala sama, ještě teď si vzpomínám, jak mi tekl pot čůrkem po zádech. Letos, když jim začaly prázdniny, mě donutily udělat jedny perníčky, protože dostaly od tety vykrajovátka safari. Statečně vykrajovaly, ale u 4. plechu se mi jich sželelo, a s pokynem "budete zpívat nebo řvát - oba, celou dobu" jsem je poslala koupat. Pro ty bystřejší z vás - jo, z kuchyně na bazén nevidím. Další 3 plechy jsem dovykrájela sama. Na sestavování safari nedošlo, protože to při zdobení stihly z půlky sežrat. Navíc, co si budem povídat, vykrájet nejen zvířata, ale také auto a ohrady je mimo můj level.
Mikuláše tu neznají, i když všem, komu jsem to vyprávěla, se to moc líbilo. Takže nechává dárečky za oknem.
Adventní kalendáře máme již podruhé z Čech, ale i jsem je tu viděla. Brenda ty naše uklidila do knihovny, myslela, že je to knížka. Asi 5 dní jsem je hledala. Takže to nám také moc nevyšlo.
Abychom si tu atmosféru trochu vytvořili, ozdobila jsem stromeček už na začátku listopadu. Míla se smál, že ještě nikdy neměl stromek na svoje narozeniny.
Loni jsme Štědrý den trávili v Pretorii a tak jsme zjistili, že ani Štědrovečerní večeře se do místního počasí nehodí - moc syté, moc horké, navíc teplá polévka. A o čekání na Ježíška do tmy (ne v 16:00, ale po 19:00) ani nemluvím.
Bílí jihoafričané slaví Vánoce podobně jako my, jen s tím rozdílem, že jsou většinou u moře na pláži. A něco grilujou v plavkách. Zajímavé je, že někteří slaví hlavně 24. večer a i rozbalují dárky. Někteří dělají 24. večer večeři a párty a rozbalují až 25. ráno. Což prý je krapet problém sladit první roky po svatbě.
Dárky dětem nosí Jesus Father, který je také dědeček jako Santa Claus, ale v obchoďáku jako v Americe ho nepotkáte. Ale ve školce u Bětky Santa Claus byl, posílali jsme pro ni malý zabalený dárek. Jinak kupodivu vánoční besídky nejsou, všechny oslavy se týkají konce školního roku. Ale secvičili monstrózní muzikál "Nativity play" o narození Ježíška. 100 dětí - jen předškoláci (děti, kterým v roce 2016 bylo 6), byli všichni na pódiu celkem 40 minut a byli úžasně secvičení. Trénovali jen posledních 14 dní školy. Střídali se ve výstupech a zároveň byli sbor. Úplně úžasný.
Černí jihoafričané tradici dárků převzali, a vzhledem k tomu, že většina z nich jsou křesťani, mají pro ně Vánoce hodně křesťanský náboj, hodně chodí do kostela. Pozor, kostel může být strom, kde se scházejí, ale zarytě vám budou tvrdit, že jsou katolíci. Ostatní jihoafričané mají Vánoce podle víry, ke které patří (hindi, židi, muslimové atd.).
My tu naši tradici letos vzdali, oslavili jsme dříve, když byla u nás na návštěvě babi s dědou. Pár dárků jsme vzali s sebou a odjeli jsme k moři, stejně jako celý Gauteng (provincie kolem Johannesburgu a Pretorie). Je tu 30 stupňů, hrozné vlny, voda má 21, ale kupodivu koupat se dá. A děti jsou na obřím pískovišti spokojené.

Tak Šťastné a Veselé Vám všem!!!!

Domácí škola

1. prosince 2016 v 17:33 | Simča
Od září, co je Bětka zapsaná do české školy v Praze, jsme nasadili domácí vyučování. Jedním slovem, je to PEKLO.
Nová unifoma

Ze školky chodí většinou ke 4 odpoledne. Dopoledne se tam učí anglicky psát a číst, což se ukázalo jako hodně blbý tah učit ji ve stejnou dobu česky číst. Prostě ji tím matu. Anglicky se učí číst a psát foneticky, tzn. hláskuje "k e t" píše "cat". Když ji předříkávám nějaké slovo česky, sama jsem z toho zblblá. Takže máme "české a" "české u" , "české k". No bordel. Už umí napsat malým a velkým tiskacím celou abecedu, takže když po ní chci naše písanky, kde musí psát celý řádek jednoho písmene, nadává, že je to hrozná nuda.
No a jak už jsem psala, nezvládáme si na to udělat čas.
Paní učitelka v české škole mi radila, že máme dělat mezi češtinou a angličtinou větší přestávku. No jo, jenže tady děti vstávají v 6 ráno do školky, takže se je snažím dát spát spíš dřív - mezi 19-20:00. Většinou to končí tak, že před spaním, když čtu Štěpánovi pohádku, tak jí dám za úkol napsat 2 stránky písanky. Píše příšerně. A pak s ní večer místo pohádky čtu. Přitom je totálně na zabití, mám pocit, že mi to dělá schválně.

O něco lepší je, když si k tomu sedneme o víkendu po obědě, když jde Štěpán spát. Ale ne o moc, v neděli to také byla očista.
Minulý týden to byla legrace. Večer po koupání jsme otevřely písanku na nové stránce a z půlky bylo dopsaná. Tak jsme na to tak koukaly - obě s Bětkou a pak přišel Štěpán a říkal, že ji to vyplnil. Nebylo to o moc hůř napsané. Tak jsem říkala, že dám každému jednu a na zkoušku, pro paní učitelku, vyberem na konci školního roku tu hezčí.

Do první třídy - na leden- se Bětka hrozně těší. Dokonce je úplně nadšená z uniformy. Ona, která si loni uniformu nechtěla ani vyzkoušet v obchodě, se do ní teď pořád obléká a všem ji ukazuje, jak ji hrozně sluší :-)

Nynější uniforma

Pokud s domácím učením máte někdo zkušenosti, budu ráda za rady. Moc by mi pomohlo, kdybyste mi někdo poslal fotku písanky (klidně do emailu), jak to má vypadat vyplněné. Obávám se, že ta naše moc na ukazování není.

Potopa

20. listopadu 2016 v 16:34 | Simča
Minulé pondělí se po horkém víkendu konečně zatáhlo a po poledni přišla pořádná bouřka. Lilo jako z konve, blýskalo se, bouřilo, bouřka se točila přímo nad námi 2 hodiny. Ze zahrady jsme měli krapet jezero. Dokonce na obou stranách, normálně bývá jen vzadu. Ale do domu neteklo. Pak mi psala Susan, že jí přestala jít elektrika a crčí ji voda ze zásuvek.
Ve 2 bylo těsně po dešti a já jsem vyrazila pro děti do školky. Bětka byla domluvená s kamarádkou, že ji vezmem k nám na hraní. Takže jsem nejdřív chtěla jet pro ni, pak ve 3 pro Štěpána. Když jsem projížděla přes golfové hřiště, všude byla potopa, spoustu aut zastavovalo kolem mostu a fotili si rozvodněnou říčku.
Dojela jsem ke druhé bráně, kterou jezdím do školy a bylo mi divné, proč tolik aut stojí ve frontě na vstup do estatu. Když je velká bouřka bývá hodně vody právě na Silver Lakes Road, která vede od druhé brány. Pár aut se otočilo a nevyjeli ven, ale pár jich normálně projelo. Tak jsem si řekla, že to risknu. Vyjela jsem ven a po pár desítkách metrů jsem zjistila, že v nejnižším místě je jezero, kde jsou utopená auta. Z některých ještě vylézali lidé, když vylezli do vody, měli ji po pás a odcházeli směrem na vyšší místa.
Otočila jsem to, stejně jako všichni, což znamelo, ža se ta silnice absolutně nepohla, úplně všude byla zácpa bez jediného pohybu. Oni se totiž neměli kam pohnout. Tahle silnice vede na hlavní silnici a do města, nebo do naší školy. Ale ve druhém směru po 2 km končí. Po cestě vede k nám do Estatu, ale jen pro ty, co tam bydlí. Dále do další školy a do dalších cca 3 estatu. Nebo prašnou cestou na Cow House Market, kam se jezdí buď na pivo nebo na kola. Toť vše, žádný výjezd z ní není. Za to je poměrně frekventovaná.
Tak jsme tam tak stáli a stáli asi půl hodiny bez jediného pohybu. Pak u nás v Silver Lakes otevřeli obě dvě brány a náš Estate na celé odpoledne fungoval jako silnice - spojnice mezi Silver Lakes Road a výjezd do města.
Když jsem jela po Glen Eagles (to je naše hlavní silnice, vede celým Estatem) k hlavní bráně, viděla jsem, že v místě největšího jezera na Silver Lakes Road není asi 15 metrů žádná zeď, takže je vidět na ulici, což byl teda hodně vtipný pohled.
Opět tam stálo spoustu aut a všichni si to fotili. Celkem nakonec zeď chyběla na 3 místech, a v Nature reserve ji ještě teď stále opravují.
Když jsem vyjela ven hlaví branou dostala jsem se do obrovské zácpy všemi směry.
Vyzvednutí dětí ze školky mi zabralo celkem 3 hodiny, normálně to trvá maximálně 45 minut, když se courají.
Sice bydlíme v jednom z nejstřeženějších a zároveň nejbezpečnějších estatů v JAR, ale v případě živelné pohromy nemáme šanci se z něj dostat....

Středu na to byla ještě blesková záplava na dálnici u Johanesburgu a na letišti, jeden township - Alexandrii to komplet spláchlo.
Tohle není parkoviště, to je dálnice.

Teď už máme opět slunce :-)

Kam dál