Blog o pobytu naší rodiny (já, manžel a 3 děti)
v Jihoafrické republice.

Listopad 2015

Naše Údržba

27. listopadu 2015 v 19:59 | Simonka
Naše údržba je opravdu kapitola sama pro sebe. Dneska ráno (ve středu) se tu následkem Mílových emailů začali nečekaně rojit údržbáři. Nejdřív přišel náš zahradník Lisius, ten chodí každou středu, tak to nebylo nic divného. Ale pak kolem 9 se tu vyrojili instalatéři, kteří náhodou přišli opravit unikající vodu nikdonevíodkud u zadního vchodu. A začali kopat díru.
Pak přišel Winzi, to je šéf údržby-černoch s tím bezzubým bělochem, co už spravoval světla na zahradě a neměl žebřík. Rozhodně to není elektrikář. Winzi řekl, že bere s sebou Knihu oprav a přišel s vytištěným Mílovým emailem z předchozího dne. Opět jsem jim vysvětlila, co je s větráky. Opět hrozný problém, bude to hrozně drahé, budou muset sundat strop atd. Pak jsem jim ukázala další menší opravy, všechny buď byli pro ně "proč s tím vůbec otravujete" nebo "hrozný problém". V jednu chvíli mi bezzubec řekl, proč si vlastně nedáme samostatně stojící větrák vedle postele. Jako kdyby to nějak vyřešilo větrák na stropu.
Winzi měl přinést 2x dálkové ovládání na garáž s alarmem a jedny klíče. Nepřinesl nic, s tím, že na to zapomněl.
Mezi drobnými opravami byla například sprcha v dětské koupelně, že teče. Jenže Míla udělal naprosto zásadní chybu, utáhnul ji předtím než přišli, takže moje námitky, že tam chybí těsnění, byly velmi plané. Prostě legrace.
Winzi řekl, že pošle na ty větráky elektrikáře??? a přiveze mi zbylé klíče a ovládání. Za půl hodiny se vrátil s ovládáním bez klíče, že ho zapomněl. Kíče prý někdo přiveze později.
Ovládání vyzkoušeli, aniž mi to řekli, takže mi okamžitě jakmile odjeli začal houkat barák. Do 5 minut tu byl sekuriťák, co se děje. Aspoň vím, že to funguje.
Během dne mi 3 různí lidé řekli, že přišli něco opravit, ale bohužel si zapomněli žebřík. Odpoledne dorazil také tatínek našeho zahradníka, protože rozumí bazénům. Když zjistil, že filtr s luxem vůbec nevypíná, točil s časovačem furt dokola, nakonec řekl, že ho do rána vypne, ale asi je rozbitý. Pak přišel další domnělý bílý elektrikář od Winziho, tenhle měl zuby, ale neměl žebřík. Když na vypůjčený vylezl a podíval se na větrák, zopakoval litanii problém-sundat strop-drahé a řekl, že to musí vidět elektrikář???? Když jsem se ho ptala, co teda je, řekl mi že údržba a rekonstrukce. Vůbec nechápu, proč sem Winzi posílá jednoho neelektrikáře za druhým.
Do toho za mnou přišel instalatér, který předtím říkal, že voda nikdonevíodkud protýká ze všech trubek v dětské koupelny a vyměnit to nejde, ale nějak to spraví. Přišel, jestli náhodou nemám prodlužovačku, že ji nemají a potřebují. Když jsem mu vysvětlila, že tu nemám skoro nic natož prodlužovačku, začal mi vyprávět, že jednu???? měli, ale někde ji ztratili a nemají???? žádnou.
Už mi to přišlo jako hodně velká komedie, takže po půl hodině, co vyslal druhého ji někde půjčit, jsem se na ni šla podívat. Přinesl dlouhou šňůru, na které na obou stranách byla zástrčka do zásuvky, jedna jihoafrická, jedna evropská. Doteď lituju, že jsem si to nevyfotila. Chvíli se dohadovali, kterou sundat, pak zvolili tu evropskou a začali odmotávat pásku, kterou byly dráty odizolované. Holé dráty pak kupodivu nenandali přímo na vrtačku, ale přes nějaké médium.
Po třetí hodině mi poprvé zavolali z brány, že mám návštěvu, elektrikáře. 3 x se to přerušilo, já vůbec nepochopila, že volají z brány. Při posledním telefonu mi řekli, že jestli návštěvu přijímám, mám zmáčknout 9 na telefonu. Přijel bílej, opravdickej elektrikář, kouknul na větrák a řekl, Ok není problém, pošlu nabídku a odjel.
Winzimu jsem volala, že nikdo nepřijel s druhým klíčem, řekl mi, že zavolá zpátky, nezavolal.
Dneska (v pátek) tu byli zas opravit dveře, to se jim kupodivu celkem povedlo - snad to vydrží. Opět jsem slyšela repliku o žebříku, naštěstí na vysazení dveří ho nepotřebovali. Pak přišli deratizátoři a vystříkali nám mravence z baráku, díky tomu jsme se na následující 3 hodiny přestěhovali ven, a nesměli dovnitř.
Ještě jedna věc je velice zajímavá. Ještě jsem neviděla chudýho černýho jihoafričana. Nevím jestli neexistuje nebo nechce pracovat, ale všechny služky, údržbáři, zahradníci a jiní pohunci, co jsem doteď potkala byli ze Zimbabwe. Všichni bydlí tady vedle v Mamelodi, to je místní slam.

Míla tam chodí občas na oběd, říkal, že je to v pohodě.


První dny v novém domě

25. listopadu 2015 v 20:16 | Simonka
První noc v domě (z neděle na pondělí) začala slibně, děti šly spát před devátou, načež Bětka asi hodinu kašlala a pak se pozvracela. Navíc do středu postele nezi sebe a Štěpána, takže pozvracela oboje povlečení i prostěradla. To je krapet problém, když má člověk jen jedny lůžkoviny. Převlíkli jsme to, a pak už byl klid, Bětka šla spát ke mně, Míla ke Štěpánovi. K ránu jsem málem umrzla, my dva dospělí nemáme přímo deky, ale jen přehoz z naší postele (ten se vešel do kufrů - díky za dar k nastěhování do minulého nového domu :-)). Večer jsem si vzala jarní košilku s krátkými rukávy a ve 4 jsem to nevydržela a šla shánět s mobilem v ruce mikiny, bundy, ponožky a tepláky.
Až na tyhle dvě drobnosti byla první noc dobrá :-)
V sobotu jsme byli vybírat sedačku (v neděli ji dovezli) a večer jsme byli na grilování u Jurgena a Marianne.
V neděli byl Míla po nákupech, přivezl mikrovlnku a různé drobnosti. Odpoledne jsme šli s dětmi k nám na "Farmu" je tu uvnitř areálu nejen golfové hřiště, ale také rezervace se zvířaty, zebry, různé antilopy, samá divoká zvířata, která nejsou nebezpečná, proto se může v rezervaci chodit pěšky. Viděli jsme 3 druhy antilop: kudu, springbok a ještě jednu. Pak jihoafrické křepelky - guinea fowl, a spoustu králíků, domácích i divokých. Až zjistím, jak se sem přidávají fotky, nějakou přidám. Dětem se to moc líbilo. V pondělí to byla legrace, měl přijít pán na alarm a pak někdo z údržby na seznam věcí, co jsou potřeba spravit. Bylo 11 a nikde nikdo. Volám Mílovi, aby to trochu rozproudil. V 11:30 přišel chlap na alarm a začal ho spravovat. Najednou ve 12 se tu začalo rojit opraváři, přišli intalatéři a šli podráždit záchody, aby neprotýkaly. Jako na potvoru ty divné zvuky, co normálně vydávají, slyšet nebyly. Pak přišel chlap, asi elektrikář, úplně bez předních zubů, podívat na světla na zahradě proč nesvítí. Načež mi řekl, že si nevzali s sebou žebřík, takže přijdou zítra. Ještě jsem mu ukázala větrák v ložnici, který se viklá šíleným způsobem a nejde pustit v noci, protože na stejném vypínači je dalších 6 světel, které by nám svítili do obličeje celou noc. Na to mi řekl, že tam ten větrák původně nebyl, a s replikou o žebříku odešel.
Instaletéři řekli, že záchody jsou OK a vodu u zadních dveří, která prosakuje nikdonevíodkud přijdou opravit tak do týdne.
Chlap na alarm mi ho vysvětlil, ale nepřinesl dálkové ovládání ani náhradní klíče (furt máme jen jedny), říkal, že to snad bude fungovat a že mi je někdo přiveze.
Stále nemám místní mobil.
V úterý ráno přišel elektrikář, přinesl si žebřík a spravili světla na zahradě. V domě vyměnili pár žárovek a koukli se na větrák. Pak mi řekl, že na změnu vypínače, aby nám nesvítili na stejném okruhu světla s větrákem musí přijít jiný elektrikář a velmi spěšně odcházeli. Zkusila jsem větrák, jeho pohyb se nezměnil. Když jsem to na ně volala z okna, odpověděl mi, že to zkontrolovali, a že to není nebezpečné, že určitě nespadne a odjeli.
Záchody pořád vydávají prapodivné zvuky. Větrák krouží na stropě a nejde pustit v noci. Ještě že je v noci zima. Nemáme žádné dálkové ovládání ani na alarm ani na garáž, ani 2. klíče. Nefunguje mi mobil, ani internet a nemám auto.
S tímhle statusem jsme jeli navštívit školky.
Nejdřív Štěpánovu Montessorri školku, byla moc hezká, děti byly na zahradě, a celou dobu, co jsem byla s ředitelkou v kanceláři, Štěpán na zahradě prořval.
Oběd jsem vzala k Marianne, abychom stíhali Bětčinu školku odpoledne. Marianne pohlídala Štěpána, celé to prospal.
Bětky školka byla zajímavá, má být od ledna ve třídě Grade O, což jsou předškoláci, pak následuje 1. třída. Učitelka nás vzala do třídy, s Bětkou si začala házet míčem a řekla nám, ať se vrátíme zpět do kanceláře (šla se mnou Leonie, někdo nás tam musel hodit). Pak tam Bětku měla asi půl hodiny samotnou. Pak přišli obě zpátky, Bětka byla moc spokojená, učitelka říkala, že je moc šikovná, jen moc nerozumí anglicky (to jsme teda nevěděli :-)), že umí barvy a počítat, ale neumí části těla a tvary, tak že to máme procvičovat. Bětce se školka moc líbila, rovnou říká, že bude chodit do školy!!!!! a Štěpán do školky.

Odpoledne u Marianne jsem se velice bavila při čtení mailů mezi Mílou a naší Údržbou. Stálo by to za přepis.

Druhý den

21. listopadu 2015 v 7:14 | Simonka
V pátek ráno děti opět vyspávaly, aby taky ne, když straší do desíti, příšery jedny. Ale snídani do 9 jsme stihli. Pak nás měla vyzvednout Marianne, abychom jeli do obchodu, tentokrát pro potraviny. Co jsem přijela v podstatě jen nakupuju :-) Což mně celkem baví a děti celkem nudí. Jenže Marianne mi napsala, že ji Jurgen odvezl klíče od auta. Tak jsme šli procházkou přes cestičky golfového hřiště směrem k jejich domu, což jsem po čtvrt hodině zjistila, že je fakt daleko. Vylezli jsme na silnici a zrovna jsme je, Marianne s Leonie potkali, jak pro nás jedou.
A jeli jsme nakupovat. Před obchodem Checkers se mně Bětka zeptala, jestli jdeme koupit ten obchod a celou dobu se podle toho taky chovala. Snášela do košíku prostě všechno, ke konci ji šel pomoct i Štěpán. Oba byli totáně na zabití!
Navíc tady se ve všech supermarketech chodí ke kasám impulsní uličkou (čokoláda, bonbony, sladkosti, čokoláda, bonbony, sladkosti, semtam textilní nákupní taška) , což je totální peklo, je úzká, takže dítě sedící v košíku na všechno dosáhne a většinou je fakt dlouhá. U kasy jsou skoro vždy 2 zamětnanci, jedna na kase, druhá skládá nákup do tašek, té se někdy dává dýško, někdy ne, systém jsem opět nepochopila. Jakmile člověk vyleze za kasy, hned se objeví černoch, který vám odtlačí košík k autu a naloží do auta, tomu se dává dýško 2-5 randů. Nejsou vlezlí, všichni jsou velmi milí, jdou odmítnout, hned se stáhnou. Košíky nejsou na minci, prostě si ho jen vezmete. Pak je jiný černoch, který vám ukazuje při vyjíždění, tomu se dávají 2 randy. Těch je na parkovišti opravdu hodně, na každou řadu (ne moc dlouhou) jeden. Čímž pádem to vypadá, že vám to auto nemůže nikdo vykrást.
Obchody tu jsou velké, normální hypermarkety jako jinde na světě, cenová hladina je maličko vyšší než u nás. Dost se člověk vyřádí u ovoce, toho mají hodně, různé druhy a úplně výstavní. Globalizace funguje, Nutellu mají, kečup Heinz taky, Kellogs kukuřičný lupínky taky.
Bětka se během prvního dne přizpůsobila místním zvykům a všude chce chodit bosa, takže dopoledne v Checkars krom toho, že byla na zabití, tak sundala boty, hodila je do košíku a zmizela neznámo kam za roh, aby se, co chvíli, objevila s další kravinou s designem Frozen (Ledové království, Anna a Elsa a Olaf). Na to, že se mi ta pohádka líbila, tak na ni získávám alergii.
Koupila jsem jim žížaly do bazénu, aby dali chvíli pokoj. Začali s nima šermovat mezi regálama, to už bylo ke konci, když už to nevydržel ani Štěpán a vylez z košíku.
Jakmile nás Marianne hodila do domu, děti se hned chtěly jít koupat s novýma žížalama. Děti šly k bazénu (na bazénu mám nataženou ochrannou síť, takže tam nemůžou spadnout), já do kuchyně zprovoznit lednici.
Ta byla na místě ve výklenku, ale potřebovala sundat všechny ochranné prvky. Bylo mi divný, že nesvítí a přitom v ní nemůžu najít vypínač. Když už jsem sundala skoro všechno a 3x ji vyndala z místa a zase zandala (zástrčka byla v elektrice), už jsem byla fakt zoufalá, že ji budeme muset vrátit, že nefunguje, a že jsem to celé vyndavala zbytečně. Mezitím za mnou do kuchyně běhaly děti, že v bazénu je velká žába, ať se na ní jdu podívat. Pak mne napadla poslední možnost. Tady každá zásuvka má malý vypínač, který jsem si myslela, že je zapnutý, ale potom, co jsem lednici vysunula po čtvrté, jsem zjistila, že zapnutý nebyl. Hurá záhada vyřešena, funkční lednici máme.
Teď žába.
V bazénu je fakt hnusná středně velká žába. Většinu času sedí na luxu a dokud je tam síť, tak jí nevyndám. Když pominu to, že na ní fakt nešáhnu, tak ji neprorvu okem sítě, aniž bych jí přerazila nožičky. Navíc za hlavou jí sedí nějakej hnusnej parazit, který se pohybuje a vypadá jako kříženec kobylky a slimáka. Je fakt hnusnej.
Začala jsem sundávat oka, Bětka dostala do ruky síťku na tyči, která je pro ní hodně těžká. Oka by ale nesundala, jsou napružený. Žába ucítíla nebezpečí, nejdřív zdrhla do filtru, odtud jsme ji úspěšně vyhnali, pak plavala v bazénu, takže jsme ji společnýma silama vyhodili síťkou ven. Skákala někam k plotu, doufám, že toho parazita si vzala s sebou.
Nejdřív králík, pak žába….co mně ještě čeká?
V domě máme postele, ale ani jednu židli, což znamená, že buď máme piknik anebo bar na stojáka. Oběd s dětmi jsem dala jako piknik na terase. To má jedno úskalí a to jsou - mravenci. Jakmile dětem něco spadne, téměř okamžitě je to obalené tisíci milimetrovými zrzavými mravenci, je to až neuvěřitelné, odkud se berou. V domě je budeme muset vystříkat.
Odpoledne jsem vybalovala kufry do skříní a povlíkala postele. Bětka si hrála střídavě venku a vevnitř. Po obědě se oba vykoupali v bazénu a Štěpán šel přes protesty (Není tma!) spát. Zapomněla jsem napsat, že je dost vedro, tak ke 30 stupňům.
Později dorazila Marianne s Leonie, dali jsme si kafe a melouna na stojáka a jeli vyzkoušet Woolworth - další potravinový obchod. Tady děti pro změnu ječely, protože je to opět nebavilo.
Leonie se šla s náma ještě vykoupat, krásně si hraje s Bětkou. Pracuje jako dětská sestra na dětské onkologii, zajímavě o tom vypráví. A také o East London (to je v Africe). Marianne s Jurgenem tu už jednou byli pracovně, když Leonie a Patrick (jejich děti) byli staří jako teď naše děti. Byli v East London, což je někde dole na pobřeží. Kapské město a pobřeží je od 18. století anglické, kdežto Burové zdrhli směrem do vnitrozemí, takže Pretorie je Afrikánská (Afrikánci jsou bývalí Búrové, mluví afrikánsky, což je něco mezi starou holandštinou a vlámštinou). Hodně ulic v Pretorii se jmenuje buď afrikánsky nebo zulu.
Brzo se tu stmívá, je jaro a mezi 18:30-19:00 se velmi rychle setmí. Je tu teď o hodinu víc než v Praze, nepřechází se na letní/zimní čas. Když jsem se ptala Hester (naše relokační agentka) proč, říkala, že než by celé zemi vysvětlili, že se změnil čas, už by se zase změnil zpátky.
Večer jsme byli s Mílou a dětmi na večeři v Nandu's , to je místní kuřecí řetězec. Bylo to moc dobré, i děti to snědli. Asi ve 20:30 jsme se vrátili zpět do hotelu.
Hotel máme zaplacený do neděle, má jednu nespornou výhodu oproti našemu domu - je tam internet, neomezená wifi!!!
K hotelu jsme přijeli a bylo tam nějak mrtvo, žádná auta, jen pár zaměstnanců a majitel. Když jsme zaparkovali, přišel za námi majitel a hned se ptal jak se máme (pořád se ptají, jak se máte, bez toho není pozdrav, je to neslušné se nezeptat, a to i prodavaček v obchodě). Když jsme se zeptali jeho, říkal, že hůř už se mít nemůže. V hotelu našli termity, takže nás přestěhovali do 5ti hvězdy v areálu. Hotel vykouřili a 2 dny se deratizuje. Prý to byli nějaký mrňaví termiti, který nejsou jen tak vidět, ale taky žerou všechno. Asi postavili hotel na jejich hnízdě. Pak také říkal, že občas vídají velké ještěry, co vylézají v noci z jezírek na golfovém hřišti, ale bojí se lidí. Že tu dřív bývaly farmy a pustina, že tu o zvířata není nouze. No moc mne nepotěšil.
Opravdu nás přestěhovali včetně všech věcí i sejfu do moc pěkného hotelu. Jsem zvědavá na snídani.

Můj výčet afrických zvířat s osobní zkušeností: králík, žába, žabí parazit, mravenci, termiti. Za dva dny - to celkem jde.

Příjezd do Afriky

20. listopadu 2015 v 6:49 | Simonka
Tak jsme tady! Je tu hezky, příjemných 25 přes den, v noci kolem 18 stupňů. Teď právě je bouřka jako kráva, první, kterou zažíváme, dokonce Štěpán přestal na chvíli kašlat.
Nebylo to úplně bez překážek. Minulý týden nás v úterý a středu balili a stěhovali. Dorazilo 5 stěhováků=baličů, potom, co prošli dům poznamenali, že je vidět, že se takhle stěhujeme poprvé. Vše se třídilo na 3 hromádky - jede kontejnerem přes moře, letí, zůstává. Asi měli málo štítků,( i když ty, co měli, lepily fakt fest), protože potom, co zaplombovali kontejner, se Míla zeptal, jestli ten počítač už je v dodávce mezi věcmi, co letí, když ho nevidí v garáži. Kde myslíte, že byl? V zaplombovaném kontejneru, takže plombu utrhli, jeden stěhovák přeskákal půlku našich krabic (doufám, že to bylo dobře zabalené, aby z toho nebylo řešeto), po chvíli našel počítač a se slovy, že tiskárna je fakt hluboko, dali počítač do leteckého nákladu. Takže tisknout do ledna nebudu, a děti se na koloběžkách také neprojedou….
V den D, neboli 17. listopadu jsme se večer vydali na letiště. My 4, 7 velkých kufrů, 2 autosedačky, 4 malé příruční kufry, 2 notebooky a kočárek. Trochu masakr, ještě jednou velké díky řidičům!!!
Na check inu Bětka prohlásila, že potřebuje čůrat, naši chtěli odjet, že mají jen 15 minut zdarma, a slečna u přepážky pravila, že ten 28kg kufr máme přeskládat, že je to moc, i když bychom správně mohli mít kufrů 8. Takže Míla otevřel dva kufry, já běžela s Bětkou přes celou halu na záchod a naši a ségra zaplatili každý 100,- za to, že nás tam vzali.
Následně jsme šíleně letěli ke gatu, protože nás ten cirkus s kuframa dost zdržel, nekoupila jsem si ani časopis. Let proběhl v pořádku, jen při vstupu do letadla mně letuška upozornila, že mám těch zavazadel trochu moc. Děti se nadšeně zacvakli do sedadel, dostali hračky od Lufthansy a byl klid. Ve Franfurtu nás čekal celkem dlouhý přechod, po první třetině si Bětka namlela koleno, tak jsme na chvíli využili jinak stále prázdný kočárek. Skoro nakonci si Štěpán rozrazil ret, následovalo sušení a mytí a uklidňování, výsledkem bylo, že jsme nastupovali mezi posledními. A tam nastal docela velký problém, donutili nás navíc odbavit dva příruční kufříky, že jsou moc velký, takže opět jsme přebalovali, tentokrát v ještě větší rychlosti a zmatku. Došli jsme do letadla, já nadávala Mílovi, že tam nechal všechno dětské náhradní oblečení, že je nebudu moct ráno převléct do letního. A Míla se najednou otočil, že něco zapomněl a zdrhnul zpět. My poslední na vstupu do letadla, já stojím ve dveřích, děti se rozběhli za ním zpět, já v jedné ruce všechny pasy, v druhé jeho mobil, kde jsou boarding pasy. Děti naštěstí někdo otočil, takže běželi zas zpět, já řekla letušce, že ho tam nesmí nechat, protože mám jeho pas i mobil a šli jsme si sednout. Asi za 10 minut Míla konečně dorazil (to už bylo po čase odletu) a s sebou krom náhradního oblečení mou klenotnici, ve které je toho málo, ale přece jen….
Asi dvě minuty potom, co Míla dorazil, na sebe Štěpán zvrhnul džus, takže se náhradní oblečení hodilo.
Noc byla veselá, Bětka o půlnoci usla, stočená do klubíčka jako kočka, a do 8 se nepohnula. Zato Štěpán chtěl spát jen na tatínkovi, nohy opřené o stoleček, na svém místě nechtěl spát ani chvíli a každou hodinu ho něco probudilo (asi nepohodlí) a trochu brečel, pak zas spal dál. Míla se Štěpánem se moc nevyspali. Já a Bětka docela jo.
Výstup na letišti proběhl bez problémů, jen nám vše hrozně trvalo, výměna peněz, odchyt zavazadel, přesun dvou vozíků, kočárku a 2 příručních kufrů, které se nevešli na vozíky. No prostě normální kafky, co se stěhujou do země. Čekal na nás odvoz, velké 8mi místné auto, krásně jsme se vešli, opět přestávka na čůrání, Štěpán na kytičky, Bětka na záchod na autobusovém nádraží.
Teď je potřeba říct, že před odjezdem jsme řešili X variant jak odjet z letiště, protože je prostě hrozně vidět, že jedem na dlouho a jsme jasný kafky na peníze, které jsem doufala, že nepovezeme, leč vezli jsme je, aby bylo na mé auto. Míla cestovní ledvinka za pasem, já pouzdro v podprsence, karty vyndaný z peněženky, jedna falešná peněženka, aby bylo případně, co odevzdat. Nakonec jsem došli k názoru, že objednaná služba bude nejlepší. Nejdřív jsme po nutném čůrání čekali asi 15 minut než přišel řidič. Pak jsme konečně vyrazili, vyjedeme z letiště a na první křižovatce řidič místo na Pretorii jede na Johanesburg (to je na druhou stranu), tak to říkám Mílovi, chvíli se s ním dohadoval. Nakonec to dopadlo dobře, přepadení se nekonalo, měl jen špatně adresu. Míla mu změnil navigaci a v pohodě, leč pozdě jsme konečně dorazili do hotelu. Už na nás u ubytování čekalo půjčené auto s lehce naštvaným pracovníkem Europcaru, protože na nás půl hodiny čekal. To bylo asi 12:15. Ve 13:00 jsme přebírali dům. To trvalo dlouho, moc podrobností nevím, furt jsem kontrolovala děti, ty se na zahradě cachtali v bazénu přes nataženou ochranou síť, kterou prostrčí nohy. Po hodině už je to nudilo, tak začali obíhat dům dokola- budu muset pořídit zámečky na vrátka.
Pak nám ještě sejmuli otisky prstů - na ty se jezdí do areálu, u brány se otevře okénko, na scaner se dá prst a otevře se brána.
Ve 4 jsme se konečně dostali na oběd, kde jsme se setkali s Marcelkou. Pak jsme ještě zajeli do shopping centra, kde je vedle sebe ledová plocha (normálně se na ní bruslí) a vodní hrátky pro děti. Na cestě zpět nám děti usnuli v autě, což nás ukolébalo v blaženost, že už budou do rána spát. Omyl. Po příjezdu se vzbudila Bětka a do půl hodiny vzbudila i Štěpána, a oba tu tajtrlíkovali do půl jedenáctý. Štěpán stále hrozně kašle.
Ráno Míla odjel do práce a mne a děti vyzvedla Marianne s Leonie. Marianne je můj anděl strážný, manželka Mílova generálního ředitele, Leonie je jejich asi 23 letá dcera. A jeli jsme nakupovat. Nejdřív jsme koupili postele do naší ložnice a do hostinské, hosté můžou dorazit :-) Pak jsme prošli několik obchodů s nábytkem a různými spotřebiči. Děti musím pochválit, sice lítali, ale jinak byli moc hodné, dokonce se jim po čase začala líbit i Leonie, i když ji nic nerozumí.
Na oběd jsme byli v Papachinos, hospoda a dvě velká dětská hřiště uvnitř (spíš je celá restaurace na terase). Děti si udělali pizzu sami, což byl velký zážitek. Bětka ji i půlku snědla. Po obědě jsme jeli zpět do domu, vybalovat a čekat na postele.
Sotva jsme vystoupili z auta, Bětka zahlídla přes ulici černého králíka. A protože je zběhlá v lovení králíků hned ho přinesla - a pak ještě asi 50x za odpoledne.
Přivezli postele King size, extra lenght, tzn. 183x200, větší tu neexistují, zato menších je běžně asi 5 druhů. Přijeli dva černoši, na schodech s matrací v kuse vypadali, že stěhují poprvé, ale nakonec to tam nějak dostali. Dostali dýško, každý musí dostat stejně, obecně mám v dýškách dost problém, moc se v tom neorientuju, nikdy nevím kolik a komu dát a komu ne.
Zatím nemám africký mobil, což je dost nepohodlné, protože při doručení čehokoliv z vrátnice musí zavolat, jestli můžou auto pustit, proto bez Marianne a jejího mobilu a adresy by žádné postele nebyly.
Mezitím nám před barákem spravovali hlavní kohout na vodu. Přijela dodávka státní firmy, v ní 5 černochů. Jeden začal kopat jámu, 2 na něj ve stoje koukali, 1 seděl na trávě a četl si noviny, 1 seděl celou dobu v autě, asi řidič. Nakonec to spravili.
Zjistila jsem, že instalatér nedorazil, tak jsme s Marianne obvolali koho šlo, a nakonec v 5 dorazili 2. Jeden spravoval, druhý na něj koukal, asi ho kontroloval, jestli to dělá správně. Opět oba dostali stejné dýško.
Navečer jsem šla s dětmi pěšky k Marianne, je to kousek, krásná procházka, všechny domy výstavní a udržované předzahrádky. Od Marianne jsem si půjčila nádobí, než mi přiletí vlastní a děti se s Leonie vykoupali v bazénu. To už byla tma, dorazil Míla s Jurgenem z práce a pomalu jsme jeli zpět do hotelu.
Dětem se tu hrozně líbí, je fakt krásně, ale jsou z celých těch přesunů nějaké zdivočelé, zas tu večer obejdovali asi do deseti.

Pro dnešek vše :-)