Blog o pobytu naší rodiny (já, manžel a 3 děti)
v Jihoafrické republice.

Příjezd do Afriky

20. listopadu 2015 v 6:49 | Simonka
Tak jsme tady! Je tu hezky, příjemných 25 přes den, v noci kolem 18 stupňů. Teď právě je bouřka jako kráva, první, kterou zažíváme, dokonce Štěpán přestal na chvíli kašlat.
Nebylo to úplně bez překážek. Minulý týden nás v úterý a středu balili a stěhovali. Dorazilo 5 stěhováků=baličů, potom, co prošli dům poznamenali, že je vidět, že se takhle stěhujeme poprvé. Vše se třídilo na 3 hromádky - jede kontejnerem přes moře, letí, zůstává. Asi měli málo štítků,( i když ty, co měli, lepily fakt fest), protože potom, co zaplombovali kontejner, se Míla zeptal, jestli ten počítač už je v dodávce mezi věcmi, co letí, když ho nevidí v garáži. Kde myslíte, že byl? V zaplombovaném kontejneru, takže plombu utrhli, jeden stěhovák přeskákal půlku našich krabic (doufám, že to bylo dobře zabalené, aby z toho nebylo řešeto), po chvíli našel počítač a se slovy, že tiskárna je fakt hluboko, dali počítač do leteckého nákladu. Takže tisknout do ledna nebudu, a děti se na koloběžkách také neprojedou….
V den D, neboli 17. listopadu jsme se večer vydali na letiště. My 4, 7 velkých kufrů, 2 autosedačky, 4 malé příruční kufry, 2 notebooky a kočárek. Trochu masakr, ještě jednou velké díky řidičům!!!
Na check inu Bětka prohlásila, že potřebuje čůrat, naši chtěli odjet, že mají jen 15 minut zdarma, a slečna u přepážky pravila, že ten 28kg kufr máme přeskládat, že je to moc, i když bychom správně mohli mít kufrů 8. Takže Míla otevřel dva kufry, já běžela s Bětkou přes celou halu na záchod a naši a ségra zaplatili každý 100,- za to, že nás tam vzali.
Následně jsme šíleně letěli ke gatu, protože nás ten cirkus s kuframa dost zdržel, nekoupila jsem si ani časopis. Let proběhl v pořádku, jen při vstupu do letadla mně letuška upozornila, že mám těch zavazadel trochu moc. Děti se nadšeně zacvakli do sedadel, dostali hračky od Lufthansy a byl klid. Ve Franfurtu nás čekal celkem dlouhý přechod, po první třetině si Bětka namlela koleno, tak jsme na chvíli využili jinak stále prázdný kočárek. Skoro nakonci si Štěpán rozrazil ret, následovalo sušení a mytí a uklidňování, výsledkem bylo, že jsme nastupovali mezi posledními. A tam nastal docela velký problém, donutili nás navíc odbavit dva příruční kufříky, že jsou moc velký, takže opět jsme přebalovali, tentokrát v ještě větší rychlosti a zmatku. Došli jsme do letadla, já nadávala Mílovi, že tam nechal všechno dětské náhradní oblečení, že je nebudu moct ráno převléct do letního. A Míla se najednou otočil, že něco zapomněl a zdrhnul zpět. My poslední na vstupu do letadla, já stojím ve dveřích, děti se rozběhli za ním zpět, já v jedné ruce všechny pasy, v druhé jeho mobil, kde jsou boarding pasy. Děti naštěstí někdo otočil, takže běželi zas zpět, já řekla letušce, že ho tam nesmí nechat, protože mám jeho pas i mobil a šli jsme si sednout. Asi za 10 minut Míla konečně dorazil (to už bylo po čase odletu) a s sebou krom náhradního oblečení mou klenotnici, ve které je toho málo, ale přece jen….
Asi dvě minuty potom, co Míla dorazil, na sebe Štěpán zvrhnul džus, takže se náhradní oblečení hodilo.
Noc byla veselá, Bětka o půlnoci usla, stočená do klubíčka jako kočka, a do 8 se nepohnula. Zato Štěpán chtěl spát jen na tatínkovi, nohy opřené o stoleček, na svém místě nechtěl spát ani chvíli a každou hodinu ho něco probudilo (asi nepohodlí) a trochu brečel, pak zas spal dál. Míla se Štěpánem se moc nevyspali. Já a Bětka docela jo.
Výstup na letišti proběhl bez problémů, jen nám vše hrozně trvalo, výměna peněz, odchyt zavazadel, přesun dvou vozíků, kočárku a 2 příručních kufrů, které se nevešli na vozíky. No prostě normální kafky, co se stěhujou do země. Čekal na nás odvoz, velké 8mi místné auto, krásně jsme se vešli, opět přestávka na čůrání, Štěpán na kytičky, Bětka na záchod na autobusovém nádraží.
Teď je potřeba říct, že před odjezdem jsme řešili X variant jak odjet z letiště, protože je prostě hrozně vidět, že jedem na dlouho a jsme jasný kafky na peníze, které jsem doufala, že nepovezeme, leč vezli jsme je, aby bylo na mé auto. Míla cestovní ledvinka za pasem, já pouzdro v podprsence, karty vyndaný z peněženky, jedna falešná peněženka, aby bylo případně, co odevzdat. Nakonec jsem došli k názoru, že objednaná služba bude nejlepší. Nejdřív jsme po nutném čůrání čekali asi 15 minut než přišel řidič. Pak jsme konečně vyrazili, vyjedeme z letiště a na první křižovatce řidič místo na Pretorii jede na Johanesburg (to je na druhou stranu), tak to říkám Mílovi, chvíli se s ním dohadoval. Nakonec to dopadlo dobře, přepadení se nekonalo, měl jen špatně adresu. Míla mu změnil navigaci a v pohodě, leč pozdě jsme konečně dorazili do hotelu. Už na nás u ubytování čekalo půjčené auto s lehce naštvaným pracovníkem Europcaru, protože na nás půl hodiny čekal. To bylo asi 12:15. Ve 13:00 jsme přebírali dům. To trvalo dlouho, moc podrobností nevím, furt jsem kontrolovala děti, ty se na zahradě cachtali v bazénu přes nataženou ochranou síť, kterou prostrčí nohy. Po hodině už je to nudilo, tak začali obíhat dům dokola- budu muset pořídit zámečky na vrátka.
Pak nám ještě sejmuli otisky prstů - na ty se jezdí do areálu, u brány se otevře okénko, na scaner se dá prst a otevře se brána.
Ve 4 jsme se konečně dostali na oběd, kde jsme se setkali s Marcelkou. Pak jsme ještě zajeli do shopping centra, kde je vedle sebe ledová plocha (normálně se na ní bruslí) a vodní hrátky pro děti. Na cestě zpět nám děti usnuli v autě, což nás ukolébalo v blaženost, že už budou do rána spát. Omyl. Po příjezdu se vzbudila Bětka a do půl hodiny vzbudila i Štěpána, a oba tu tajtrlíkovali do půl jedenáctý. Štěpán stále hrozně kašle.
Ráno Míla odjel do práce a mne a děti vyzvedla Marianne s Leonie. Marianne je můj anděl strážný, manželka Mílova generálního ředitele, Leonie je jejich asi 23 letá dcera. A jeli jsme nakupovat. Nejdřív jsme koupili postele do naší ložnice a do hostinské, hosté můžou dorazit :-) Pak jsme prošli několik obchodů s nábytkem a různými spotřebiči. Děti musím pochválit, sice lítali, ale jinak byli moc hodné, dokonce se jim po čase začala líbit i Leonie, i když ji nic nerozumí.
Na oběd jsme byli v Papachinos, hospoda a dvě velká dětská hřiště uvnitř (spíš je celá restaurace na terase). Děti si udělali pizzu sami, což byl velký zážitek. Bětka ji i půlku snědla. Po obědě jsme jeli zpět do domu, vybalovat a čekat na postele.
Sotva jsme vystoupili z auta, Bětka zahlídla přes ulici černého králíka. A protože je zběhlá v lovení králíků hned ho přinesla - a pak ještě asi 50x za odpoledne.
Přivezli postele King size, extra lenght, tzn. 183x200, větší tu neexistují, zato menších je běžně asi 5 druhů. Přijeli dva černoši, na schodech s matrací v kuse vypadali, že stěhují poprvé, ale nakonec to tam nějak dostali. Dostali dýško, každý musí dostat stejně, obecně mám v dýškách dost problém, moc se v tom neorientuju, nikdy nevím kolik a komu dát a komu ne.
Zatím nemám africký mobil, což je dost nepohodlné, protože při doručení čehokoliv z vrátnice musí zavolat, jestli můžou auto pustit, proto bez Marianne a jejího mobilu a adresy by žádné postele nebyly.
Mezitím nám před barákem spravovali hlavní kohout na vodu. Přijela dodávka státní firmy, v ní 5 černochů. Jeden začal kopat jámu, 2 na něj ve stoje koukali, 1 seděl na trávě a četl si noviny, 1 seděl celou dobu v autě, asi řidič. Nakonec to spravili.
Zjistila jsem, že instalatér nedorazil, tak jsme s Marianne obvolali koho šlo, a nakonec v 5 dorazili 2. Jeden spravoval, druhý na něj koukal, asi ho kontroloval, jestli to dělá správně. Opět oba dostali stejné dýško.
Navečer jsem šla s dětmi pěšky k Marianne, je to kousek, krásná procházka, všechny domy výstavní a udržované předzahrádky. Od Marianne jsem si půjčila nádobí, než mi přiletí vlastní a děti se s Leonie vykoupali v bazénu. To už byla tma, dorazil Míla s Jurgenem z práce a pomalu jsme jeli zpět do hotelu.
Dětem se tu hrozně líbí, je fakt krásně, ale jsou z celých těch přesunů nějaké zdivočelé, zas tu večer obejdovali asi do deseti.

Pro dnešek vše :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martina | 20. listopadu 2015 v 20:02 | Reagovat

Pane jo, pěkně nabité! Je fajn, že už máte za sebou cestu a můžete do domu, snad už budete brzo z hotelu v novém domě natrvalo. Ten blog je dobrý nápad, budete mít pěknou vzpomínku a my se něco dozvíme! Všem velký pozdrav, moc na vás vzpomínám.

2 Děda Míla | E-mail | 24. listopadu 2015 v 19:20 | Reagovat

Kdy bude další pokračování? Jsem nedočkavý na další zprávy.Je mi jasné, že každý den to asi nestihneš, ale týden je již dost dlouhá doba. Jaké jsou dojmy z první noci ve Vašem domě? Vzpomínám. Děda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama