Blog o pobytu naší rodiny (já, manžel a 3 děti)
v Jihoafrické republice.

Leden 2016

Míla poznává jihoafrickou krajinu

26. ledna 2016 v 20:05 | Míla
V pátek 22. ledna jsem měl opustit Lesotho a vrátit se po dvou dnech z naší filiálky zpět do Pretorie. Moc práce, diskuze a zvláště ta poslední nějak protáhly odjezd. Cesta na letiště trvá asi 20 minut, ale "heavy traffic" způsobil drobné zpoždění. Check in jsem nestihl v tom správném termínu, ale věřil, že mě na tom malém letišti (2 příchozí a 2 odchozí lety denně) stále nějak má výmluvnost dostane do letadla. Když jsem přijel, letadlo z Johannesburgu tam ještě nebylo, přistávalo během mého rozhovoru s imigrační úřednicí, která zabírala minimálně dvě židle. (poznatek - jihoafrická / africká hruškovitost dámských postav někdy nezná mezí). Sice mi zavolala jakousi úřednici, která spěchala dovnitř vyhledat někoho z check inu, kdo by mě tam dostal. Po asi 15 minutach jsem přestal věřit, že poletím. Stále jsem trpělivě čekal, zda se slečna vrátí, ale to, že zmizeli úplně všichni kamsi mimo dohled za imigrační úřadnici, nevěstilo nic dobrého. Nakonec to paní "hruška" zabalila a jen mi s úsměvem řekla, že mám přijít ráno.
Co naplat, nestihl jsem první letadlo za 10,9 roku co jsem u firmy.
Na check inu nikdo, jakýkoliv úředník taky nikde, takže se ani ranního letu člověk nedovolá. Zavolal jsme do naší travel agentury, uvědomil je že meškám a čekal co zjistí. Ranní let zpět plně obsazený, tedy pouze sobotní odpolední let. To se mi nechtělo čekat, tak jsem podal dotaz zda mi travel agency sežene auto. Sehnala, kolega ze závodu se mi snažil cestu rozmluvit, ale "…tam kde hy, tam kde hy, tam kde hynuli vlci, čech se přizpůsobí…". To by to bylo, abych to nedal. Let trvá 50 minut, nemůže to být daleko. Auto půjčeno v 16:30 (vyřízení papírů ručně chvíli trvá, dostal jse i plnou moc že auto může opustit Lesotho) a vydal jsem se na cestu. Letadlo směr Johannesburg odlétá. Klidně mě mohli pustit, ale tak malé letiště by asi nesneslo porušení pravidel :).
Je zajímavé, jak malé hlavní město Maseru je vlastně velké, když přijde na pátek a 17 hodinu. Všichni se rojí z továren kolem cesty ke hranici (Maseru je velice blízko JAR hranice) a jen jsem pozoroval zástupy lidí při čekání v zácpě. Muži v montérkách, holinkách a někteří chodí i v pracovních helmách. Je nějakých 27 stupnů, ale oblečení místních odpovídá tak evropským 8 stupňům. Naopak ženy velice upraveny, barevné, v lodičkách, kabelky, účesy,…. toto jediné ovšem nepasuje na místo, kterým jdou - bláto a kamení podél cest - nejsou chodníky, jen někde. Do toho všeho přebíhají silnici a chytají taxíky (malý minivan, tak cca pro 10-15 lidí (malá dodávka, nechápu jak se tam hrušky vejdou - asi to, že muži jsou většinou jak stébla). Na hranici přijíždím dobře kolem půl šesté večer (stále světlo). Trochu mě zaskočil systém, který jsem neznal a Lesotskou stranu jsem projel, aniž bych se nechal zkontrolovat a orazit si pas, že opouštím Lesotho. Na straně JAR mi došlo, že to nebylo nejlepší projet hranicí jako pašerák a s lehkým mrazením v zádech jsem se vydal do JAR kanceláře pasové a celní kontroly. Přemýšlel jsem, zda mě zavřou, nebo pošlou zpátky. Dostal jsem razítko, že jsem přibyl do JAR a prozatím hubená úřednice nijak nezpozorovala v množství razítek JAR > Lesotho, Lesotho > JAR, že počty jaksi nesedí a že v JAR je mě víc než v Lesotho. Doufám, že z toho později nebude komplikace. S orazítkovaným pasem jsem nasedl do auta a projel hranicí bez jakékoliv další kontroly. Kdybych nevystoupil, možná by to prošlo úplně. Celkově slabé zabezpečení, jakoby malý šengen. Je nutné nenechat se ale zmást mírumilovností lesotské policie. Je prostředek měsíce a tak ještě nezačal hon na úplatky. Když ke konci měsíce přichází výplata, je policie na šťopkách a kontroluje, kde co může. Někteří kolegové stráví na hranici i třeba 2 hodiny (a to zcela bez důvodně), než je policie/celník propustí. Po celou dobu zkouší, zda se dotyčný nachytá či zda má úplně všechno, co mít má. Dostali jsme na to v práci i speciální instrukci a telefon na Lesotského policejního šéfa, co kdyby náhodou :).

Takže opouštím Lesotho, po deštích dá se říci zemi krásně zelenou, plnou hor, skalisek, nedostatku stromů (jen najednou v údolích se objeví pár), ale s nepřeberným množstvím odpadků všude kolem. Je to naprosto hmatatelné po chvíli v JAR, kde je vše uklizené a dojem je díky nedostatku odpadků mnohem přijemnější.
Kolega mě varoval, že to je taková "farm road", plná děr ("potholes") a krav a že dobré to bude až na dálnici. Nemám prý jezdit za tmy. Navigace říká 563km do cíle, tak plánuji, kam se dostat ještě za světla.
První dojmy příjemné - "farm road" je široká silnice, vcelku hladká bez děr, vždy jeden pruh každým směrem, ale široký. Jedu 120, může se 100 až 120. V této pustině doufám radary nejsou. Kolem různé stolové hory, útesy a prolákliny/údolí s větším či menším rozhledem, v údolích stromy, skoro by si člověk připadal blíže k domovině (vysoké stromy ve mě budí takový dojem). Silnice je mnohdy tak rovná, že to je na horizontu až nepříjemné. První město Ladysmith je skoro za rohem, pak říká navigace 166km dále rovně. Skoro bych ji ani mít nemusel, ale co kdyby. Po cca 170km dorážím do dalšího většího města, již se lehce šeří, 19 hodina. Mám hlad (poslední jídlo byla sušenka k obědu), ale nezastavuji, abych se dostal co nejblíže k dálnici než se setmí. Největší hrozbou jsou zde krávy, které si chodí, kde se jim zachce. Naštěstí celou dobu prší a opakuji si slova paní z půjčovny, že když prší, tak jsou krávy zalezlé. Netuším kde, ale spoléhám se na ní.


Cesta předčila mé očekávání, "farmroad" je docela solidní silnice, široká a lidé jsou velice ohleduplní - když je předjíždím tak uhybají na stranu, pohoda. Výhružné je sledovat značky. třeba výstražný trojúhelník - "Potholes, 80km". Po dalších 40 km, najednou "Potholes 10km". Pothole má být velká díra na silnici. Tak si říkám zda to bude horší nebo ne. Je to o něco horší, ale trénink z naší kotliny se vyplácí. Další výstraha přichází záhy - trojúhelník "No Fence" (neboli žádná ohrada), tedy pozor na krávy. Naštěstí se všechny pasou daleko. Ke krajině se dá říci, že se postupně zrovinatí, hory (stolové) většinou objíždím nebo jsou vidět v dáli. Občas je vidět odkaz na nějakou farmu, někdy vidět stavení, někdy velice malý shluk "township" malých příbytků. Nerad bych tu píchnul. Když se již setmělo, přichází další zajímavá zkušenost, výstražný trojúhleník "No lines". Jedu po asfaltce šířky malého letiště, nikde žádná linka, natož sloupky po stranách. Prší, světla půjčeného i20 svítí pár metrů, dálková nezapínám s ohledem na protijedoucí řidiče. Šířka je dostatečná, vejde se nás víc, i auta se 4 předními světly :). Jen je to takové zajímavé se v té 100km rychlosti držet silnice. Přímkovitost silnice je znát pouze při pohledu na světla protijedoucího vozidla. Hned bych měnil dálková na potkávací, ale trvá to občas i 1 minutu, než se k sobě přiblížíme a je nutné snížit rozhled. Potkal jsem první a jedinou krávu, pásla se na okraji silnice v protisměru. Další cesta již bez významností, prší, napojuji se na dálnici a čeká mě ještě cca 300km domů. Dojíždím ve 22:20, poučen, že letadla se mají stíhat. Ale výlet to byl nádherný, krajina je přitažlivá. Evidentně je ale rozhled ve dne v mnohém více přitažlivý.

Beauty služby

24. ledna 2016 v 7:57 | Simonka
Tento týden byl z mého pohledu úplně úžasný.
Po půl roce jsem se dostala na pedikuru!!! Konečně! Měla jsem úplně šílené paty. A byl to zážitek. S navigací jsem dojela do doporučeného salonu, kosmetička mne usadila na lehátko a skoro okamžitě mne položila. Což bylo pro mne hrozně nezvyklé. Nevím jak vy, ale já jsem zvyklá, že přijdu na pedikuru, sednu si a strčím nohy do horké vody. Po 20 minutách přijde pedikerka se skalpelem a ořeže mi do hladka nohy, pak mi trochu opiluje nehty, což mne hrozně lehtá, takže to dělá spíš zlehka. Natře mi jen nohy krémem a je hotovo. Zabere to asi půl hodiny.
Tady je ta procedura jiná. Tady se u pedikury leží, nejdřív na zádech, později na břichu. Skalpel nepoužívají, mají jen pemzu (na to už mne předtím upozornila Marcelka-kamarádka). Nejdřív mi nohy trochu promasírovala, natřela peelingem a promastila. Pak mi dala nohy na chvíli do teplé vody, ale tak maximálně na 10 minut. Když jsem vyndala nohy z vody lehla jsem si na břicho a pedikérka mi nejméně 15 minut dřela nohy pemzou, kupodivu jí to docela šlo. Kdybych to nezažila, tipla bych, že to nebude mít moc velký efekt. Pak následovala masáž nohou až ke kolenům, což bylo moc příjemné. Pak úprava nehtů a lakování, vše vleže. Úprava nehtů vleže na zádech. Celé to trvalo více než hodinu a stálo to 170 randů (tj. cca 240 Kč). Řekla bych, že to celkem jde poměr cena-výkon.
Pedikérka si samozřejmě s vámi povídá, tak jsem se dozvěděla, že má 3 letého syna, který je v dětské skupině (to je tu hodně obvyklé pro děti do 3 let, jsou dětské skupiny do max. 6 dětí - asi nepodléhají registraci). Protože je ona na volné noze, tak je tam od 6ti týdnů (to už tak obvyklé není, často se tu vrací do práce po 3-6 měsících). Hodně Afrikánek (bývalí Búrové) do práce nechodí a dítě stejně mají celodenně ve školce (např. od roka, roka a půl).
Také jsem po více než 4 měsících absolvovala návštěvu kadeřnice. Opět ji mám na doporučení, je v té samé čtvrti jako pedikérka.
Ta čtvrť se jmenuje Garsfontein a je plná domácích byznysů. Jen v jedné ulici jsou třeba 4 salony krásy, svatební studia, narozeninová a party studia, prostě samé malé podnikání. Ptala jsem se na to kadeřnice a dozvěděla jsem se, že malé podnikání nikdo moc nekontroluje, takže bežně rozjedou salon, a teprve potom se začnou registrovat. Prý vás můžou zkontrolovat třeba až po 45 letech od začátku podnikání.
Na druhou stranu moje učitelka angličtiny je už 2 roky vdaná a zatím má pas a ostatní doklady stále na původní jméno, protože dostat nové doklady je tak administrativně náročné, že to udělá, až ji doběhne platnost pasu (ten má platnost 10 let) a normálně s těma dokladama funguje, žádné ustřihnutí rohu občanky jako u nás.
Ale zpět ke kadeřnici, ta dělala melír celkem normálně, jak jsem zvyklá. Ale pak jsme došly k mytí hlavy. Tady se hlava myje také vleže an zádech. Je lehátko se schůdky, na konci lehátka je napojené umyvadlo. Musím říct, že je to fakt příjemné, nebolí z toho za krkem.
Celkově mi udělala pruhy tak, že to vypadá spíš jako barva, mám to víc blond, a nejsem si úplně jistá, jestli mi krapet úplně nezničila vlasy. Celé to trvalo 4 hodiny. Moje kadeřnice Bohunka má můj melír hotový za 2,5 hodiny. Cena byla krapet vyšší než u nás.
Ještě jsem se dozvěděla zajímavou věc, kadeřnicím ani kosmetičkám se nedává žádné dýško. Kadeřnice pravila - dýško jen na parkovišti a v restauraci (v restauraci, když přijde skupina minimálně 8 lidí, dýško 10% automaticky připočítají k účtu).

Zajímavé je, že na pedikuře nepoužívají skalpel, přitom tady je zvykem chodit opravdu hodně naboso. Děti chodí naboso v podstatě furt (každý den je dám ráno do školky s botama na nohách, odpoledne mají boty v batohu a celý den jsou bosí). Chodí i do supermarketu bosi, i na letišti jsem viděla bosé děti. Když jsme byli v Dračích horách, vnuk od provozní chodil (nejen) po ránu místo v holinkách (jako naše děti) bos, a to bylo mokro a ne zrovna vedro. Takže ty nohy musí mít přece ještě víc ztvrdlé ne?

První dny školky

23. ledna 2016 v 6:58 | Simonka
Školní rok tu začíná ve středu (13.1.). Není to u všech škol stejné, některé začínají ještě o týden později, ale většina začala v naší středu. Bětka má budíka na 6:00, Štěpán ho nepotřebuje, protože kolem šesté přijde sám. Po sedmé je potřeba odjet, nástup do obou školek je do 7:45. Štěpán má v 8:00 snídani (všechna jídla se vaří ve školce), Bětka má svačinu až v 10:30 a oběd má až v 13:00. Po dopoledním školkovém vyučování se režim mění v Aftercare. Ta spočívá u Bětky v tom, že jde na oběd s jinýma paníma učitelkama do improvizované jídelny, po obědě si jdou hrát na některé stanoviště (třeba písek, nebo houpačky atd.), jsou rozděleni podle věku. Po obědě se dají kdykoliv vyzvednout do 17:30. U Štěpána Aftercare spočívá v tom, že jde po obědě spát a přesně v 15:00 po svačince se vyzvedává.
Hned první den jsme zjistili jednu zásadní věc. Protože všichni vezou děti do školy autem (MHD tu neexistuje, navíc děti ze soukromé školy by s ní stejně nejezdili) směr škola je zácpa už od výjezdu z Estatu. Celé ráno jsou otevřené všechny brány směrem ven. A hned za branou se člověk zapojí do fronty směr škola. V protějším směru stojí fronta směr jiná škola, která je druhým směrem. A všichni popojíždí, takže cesta, která normálně trvá asi 10-12 minut, trvá cca 20-25. Což není tak hrozné, ale já musím udělat 2 zastávky, po cestě mám Štěpánovu školku, pak se opět zapojím do fronty a dojedu k Bětčiný škole. Tam doprava zhoustne, před každým kampusem (předškoláci, další budova je základka a další střední škola-college) je zvláštní parkoviště. Jenže u předškoláků musí každý rodič zaparkovat a dojít s dítětem až do třídy a předat ho učitelce. Takže se tam stojí další fronta na uvolněná místa z parkoviště. Na vjezd do areálu má každé auto nálepku na předním skle, jinak musí zaparkovat na louce nad areálem a jít pěšky. Tam jsme první den zaparkovali i my, abychom se vůbec do třídy dostali, tak moc velká fronta tam byla. Ale to předbíhám.
Nejdřív jsme vysadili Štěpána. A s ním velkou tašku plnou výtvarných potřeb, batůžek s náhradním oblečením a dekou a polštářem na spaní. Nejdřív měl celkem dobrou náladu, ale při loučení řval jak přejetej. Na jeho vstup za mříž jsme vyfásli čip.
Pak Bětka, ta se hrozně těšila, ale trochu se to v ní mlelo, protože se ji nelíbí uniforma a tahá příšerně velkou tašku a lunchbox. No vlastně lunchbox tahám vždycky já a tašku taky občas já. Chodí do třídy Starfish-Hvězdice, která je úplně na konci jednoho křídla, takže se musí projít celý areál školky trvá to tak 7 minut než se z parkoviště dojde až do třídy. Má paní učitelku Mrs.MacFarlane, která je mi tak po prsa a má 20 kg i s postelí. A šíleně se usmívá. Tady se všichni šíleně usmívají při zdravení, paní učitelka se usmívá o 3 třídy výše než normální lidi (je to fakt šílený). Bětce to taky přišlo krapet umělý, na první pohled se ji paní učitelka moc nelíbila. Teď už je to lepší (po dalším týdnu ve škole).
Štěpán se každý den vyzvedává v 15:00. První dny dopoledne ze školky volala Celeste (jeho paní učitelka a paní ředitelka - ta je bílá a ještě jedna je bílá, všechny ostatní jsou černé, kuchařka samozřejmě taky), že se hned uklidnil, je hodnej, hraje si a celkem se zapojuje. Stěpánova školka je Montessori a je malinká, jen 2 třídy - děti do 3 let, a děti 3-6 let (tam Štěpán chodí). Je ve třídě s klukama od sousedů (Němci, Tim 4,5, Felix 3 roky) a hlavně s Felixem se dost mlátí (a Felix hrozně štípe). Učitelek mají asi 6, což je dobrý. První tři dny, když jsem pro něj odpoledne přišla, tak řval jak přejetej s hláškou " a já brečela mami, ty odešla, víš????" -velmi vyčítavě, jako kdybych to ráno neviděla, že řve, jak přejetej. Tenhle týden je to už mnohem lepší, ráno celou cestu autem říká, že nechce do školky a pak trochu brečí, ale není to tak hrozný a odpoledne už je veselej a má radost, že mně vidí, na dotaz jaký to bylo, říká, že dobrý.
První tři dny školky tu byla ještě babička s dědou, tak jsme Bětku vyzvedávali dřív.
Zatím mám organizačně komunikační problémy s Bětčinou školkou. Nekolikrát jsem se ptala, jestli v rámci aftercare dostane Bětka oběd, minimálně 3 x mi na tu různí pověření lidé odpověděli, že ne, že ji ho musím dát s sebou. A světe div se - od prvního dne má Bětka v Aftercare oběd. Ve středu jsme ji brali s babičkou dřív, tak na oběd ani nešla. Ve čtvrtek jsem řekla paní učitelce, ať ji pošle do Aftercare, že bude chodit každý den, normálně ji poslala s ostatními. Mají tu systém i na vyzvedávání dětí, na vjezd do areálu musí být nálepka na autě, na vyzvednutí dítěte ho musí odškrtnout z aftercare (matka podepsat včetně času vyzvednutí), pak dostanete cedulku s nápisem "1 dítě z aftercare" a ta se u východu z budovy odevzdává security černochovi, který hlídá u mříže, aby žádné dítě neodešlo jen tak nebo bez cedulky. Nahoře u brány vjezdu jsou vždy 3 securiťáci. Zaměstnanost obrovská, jako všude.
V pátek jsme pro Bětku přišly s babičkou asi ve 13:45. V Aftercare nám řekli, že nepřišla (????), že si mysleli, že není ve škole. Řekla jsem jim, že jsem ji ráno rozhodně přivedla a kde teda je tu poslední hodinu od vyučování. Šéfová aftercare řekla, že by mohla být v Quiet Class (to zůstávají děti v té samé třídě nebo ve vedlejší, co byli předtím a čekají na sourozence, který je v Grade 00 nebo Grade 000 a spí).
Bětka je Grade 0 (to jsou předškoláci), 4 letý děti jsou Grade 00, 3 letý jsou Grade 000.

Šéfová Aftercare šla s náma. Ve třídě opravdu byla, i když ve škole žádného sourozence nemá, a hlídala je její (!!!!) paní učitelka. Ta byla na rozdíl od Bětky po obědě a kafrala tam s nějakou další paní. Když jsme ji řekli, že má být Bětka v Aftercare-na obědě a ne tady, tak nám v klidu řekla, že na to přišla před chvílí, že ji tam má omylem, a že je tam sama-dozor, tak ji tam nemohla odvést. Prostě pohoda ne, přebere třídu a nespočítá děti. Ještě říkala, že dětem řekla, kdo má jít do Aftercare, ať se zvedne a jde s asistentkou. Tak jsem ji už po několikáté řekla, že Bětka opravdu nerozumí anglicky, a že ji musí zkontrolovat. No prostě legrace, hlavně, že mají u vchodu securiťáka!

Léto v Africe a příprava na školku

8. ledna 2016 v 14:29 | Simonka
Je tu vedro. Hrozný vedro, včera bylo přes den 42°. Když jsme šli spát kolem půl jedenáctý, v ložnici bylo 33°. Stropní větráky jedou 24 hodin v kuse. Všechny. Dům je prohřátej a přes noc nestihne vychladnout.
K výletům, kde jsme všude byli o Vánocích se dostanu později. Teď pár zajímavostí.
Tak jak se tu jezdí vlevo na silnici, tak jsme při pěším okruhu na Stolové hoře v Kapském městě zjistili, že se také chodí vlevo. Což je zaprvé srandovní, vyhýbat se všem zleva. Zadruhé je zajímavé, že jsme to zjistili až po 1,5 měsíci pobytu. Člověk kam jde, všude jede autem, a když jdeme pěšky po Silver Lakes, tak většinou jiného pěšáka nepotkáme.
Když jsme doma, tak se celkem nic zvláštního neděje. Je vedro, takže děti si užívají bazén a babičku s dědou.
Občas jdeme na golf, musíme vstát kolem páté, vychází se v 6:30, aby tam člověk nechcíp vedrem. Světlo je tu už kolem 4 ráno, takže to člověku ani nepřijde moc divné, že tak brzo vstává. Navíc kolem 5:30 přiběhne Štěpán úplně svěží s provoláním "Není tma, musíme vstát". Teď si to naštěstí užívá babička :-).
Zajímavé je, že zatímco všude platí "Africa time" - co se nestihne dnes, stihne se zítra, nebo pozítří nebo někdy jindy, na golfu tohle neplatí. Šíleně ženou dopředu, striktně to hlídá maršál a furt všechny buzeruje, ať jdou rychleji. Na jamku má nastaveno 10 minut, což když jde flight ve 4 hráčích, různých úrovní hry, tak to jde fakt blbě stihnout. Normálně v Evropě se počítá 15 minut na jamku. Ale zase díky tomu jsme do 9 doma a nestihnem to šílený vedro.
Včera jsme byli kupovat uniformu do školy pro Bětku, koupila jsem 4 páry trik a kraťasů, batoh (s emblémem školy) a lunchbox (krabičku na jídlo), svetr a čepici, vše povinné, bratru za 3000 Kč. To by mně zajímalo, co budeme dělat s tím oblečením, kterého má plnou skříň. A to byla letní uniforma, v dubnu se bude kupovat zimní. Zajímavé je, že od školky mají povinný batoh s emblémem školy, ale od 4. třídy můžou mít batoh jaký chtějí. Ale oblečení-uniforma zůstává. Jinou uniformu má školka, jinou první stupeň jinou druhý atd.
Bětka nechtěla ani pro uniformu dojet, ani si ji obléknout a večer ji ani neukázala Mílovi. Přitom do školky se strašně těší. Když jsem se ji na to ptala, řekla mi, že se jí nelíbí (má tmavě zelené triko a modré kraťasy) a že chce každý den nosit něco jiného. Tak to jsem zvědavá, jak ve školce zařídí, aby uniformu nosila s pýchou (to mají napsáno na webu).
Štěpán do školky uniformu nemá, zato dostal seznam výtvarných potřeb - dlouhý na stránku. Zkusila jsem v jednom hypermarketu nakoupit, koupila jsem 3 věci, zbytek ani ťuk. Má tam úplně přesně které pastelky od které firmy, nůžky od firmy, barva nůžek a velikost, no fakt neuvěřitelný. Tak jsem seznam vzala, zašla k nám do papírnictví a mezi dveřmi jsem ho vrazila do ruky prodavačce, ta se mnou 3x obešla celý obchod a všechno jsme měli. Stálo to asi 800 Kč. Asi tři věci ze seznamu jsem v životě neviděla. Tak jsem zvědavá, co za výtvor z nich Štěpán přinese. Také má 3 sešity (linkované????), které jsme měli za úkol (my rodiče) vevnitř podepsat a zabalit do hnědého papíru a do plastového obalu. Tak první jsem vymejšlela, pak balila, a když jsem zabalila zadní desky a sešit zavřela, tak mi papír po celé délce prasknul. Holt tyhle úkoly pro rodiče obnášejí příliš velkou inteligenci. Štěpán bude chodit do Montessori školky, hned vedle Bětčiný školy. Bude ve skupince 3-6 let. V rámci adaptace nám řekli, že obejmout a odejít je nejlepší, tak jsem na to zvědavá….Aspoň, že tam má jídlo, Bětce budu muset chystat jak svačiny, tak oběd.

Příští týden bude ještě schůzka u Bětky ve školce, tak jsem zvědavá, jak dlouhý bude seznam u ní.

Manželský blog #1

3. ledna 2016 v 21:29 | Mila
Nečekejte nic ze sexu ani manželských rad, na to zde není místo :) a ani se necítím oprávněn. Učiníme krátký přechod do mužského pohledu na tento svět a drobné narušení jednostranného vnímání Jihoafrické zkušenosti ze strany mé ženy.
Vzpomněl jsem si na Rumburaka, a tak přistoupím k "pirátskému" vysílání na dostupné vysílací vlně. Samostatný blog zatím zakládat nebudu.
Od posledního dámského vysílání uplynula nějaká doba a tak krátce osvěžíme, co se v uplynulých dnech událo.
Ano, od určitého psychického poklesu způsobeného prací se nyní /asi díky dovolené/ dostávám do pozitivní vlny. Poslední týden před 11.12. byl dosti náročný a tak se není čemu divit. Naštěstí Simča zůstala nad věcí a zaslouží si za to veliký obdiv. (Nyní lehký nostalgický vstup - připomnělo mi to maminku, jak mi říká, abych se o Simonku dobře staral. Musím se zlepšit). Z mé strany pracovní nasazení, Simča naopak zařizování a ranní taxikaření Bětky do "holiday club" - odpoledne zase zpět.
Do práce se s třídáme v řízení se šéfem, aby vždy jedna z manželek měla vozidlo. (šéf má druhý vůz teprve od dneška). Nebo vyzvedává a zpět domů dováží kolega Jean (jméno je jen náhodná shoda okolností :) ).
Neděle 13.12. - Juergen (šéf) se natvrdo vnutil na swimming pool party ke kolegovi Jeanovi, který statečně přijal výzvu. Né však jeho žena, která byla značně naštvaná, leč držela dekorum, ale nesouhlas byl přesto viditelný. Jean je Afrikánec jako poleno, braai byl výtečný a děti si hrály v jeho novém bazénu. Bydlí v blízkém, novém estate.

Přes týden práce, Simča zařizování.

Středa - v podvečer jsem šli do Game reserve, viděli jsme všelijaké antilopy - springbok, kudu a dva další druhy, zebry a želva s velikými (jako malíček) klíšťaty přisátými přes krunýř. Kdybych se je nesnažil odendat, nevěřil bych.

Ve čvrtek 17.12. přijeli Simči rodiče. Děti byly nadšené a ukazovaly hned všechno kolem našeho domu. Lehce k neuspání :).
Pozitivní vlna je lehce způsobena dneškem (sobota) a příjezdem Simčiných rodičů. Najednou je klid od dětí, hlavně chudák babička to odnáší. A Savana premium cider DRY (6% vol) dělá taky své.

Pátek - zařizování kolem, přišly židle. Nakonec stejné jako ty první dvě (s područkou), neboť ty jiné by byly až hluboce v lednu. Jednu jsem jim vrátil, byl špatně utažený sedák k nožičkám. Černí chlapci se to snažili utáhnout, leč jim to nešlo a tak putovala zpět do náklaďáku.
Sobota - pohoda a zařizování - návštěva buremarkt u Pioneer House, nákup alkoholu v liquer store, návštěva diplomatic shopu /díky místnímu známému/ - nákup levnějšího alkoholu a lega pro děti. (Ke štědrovečerní hostině bude bílé víno z roku 2015 - SA je přeci jen v něčem napřed :)).
Bětka měla ve středu první poruchu na kole - píchla o trn, místně velice hojného stromu. Takže procházku (fotky na facebooku) jsem musel dokončit přendaváním kola z levé do pravé ruky a zpět. Nyní jsem se konečně dostal k návštěvě bike shopu a nechal Bětce opravit pneu (pumpička i lepení jsou stále někde v kojneru, nyní již potvrzeno že sedí v Durbanu v přístavu).
Dostala novou duši, vložku mezi duši a pneu (proti propíchnutí) a do duše ještě special liquid. (já jsem o cca 500 czk lehčí, Bětčina kola těžší). Bohužel jsem špatně postupoval (#4 níže) a neprověřil dostatečně. Na dotaz, proč se kolo lehce vykyvuje jsem se spokojil s odpovědí, že to je díky té "special liquid" (doposud jsem byl bez zkušeností). Teprve doma jsem si zkontroloval kolo, a pneu není vyrovnaná - špatně sedí do ráfku. Je na snadě, co budu dělat v neděli dopoledne :(.


Níže pár poznatků k lokálnímu životu - jak shnutí a zopakování pro mě, tak i pro toho, koho to zajímá:

1) stay calm
Velice důležité. Ať se děje cokoliv, hlavně se nevzrušovat. Když jste napružení, těžko se zvládá netrpělivost vyvolaná vaší touhou něco dodělat a "protivníkem" na druhé straně stolu, telefonu či emailu, kterému je úplně jedno jak se cítíte (přestože se zeptá: "How are you?") a zda vám splní váš požadavek. Kolikrát mi opravdu dochází trpělivost a znovu si opakuji maminčina slova: "Nemůžeš na všechny jen křičet!" (cca rok 1999).
Ve čtvrtek jsem ještě řešil jak doplnit do půjčeného (šéfova) auta AdBlue. Nejdřívě diskuze se servisem, že se musím objednat (zkusil jsem se dovolat do všech 3 v Pretorii, první termín mi sdělili na sobotu). Težko brát cokoliv co je mimo dojezd auta - alarm v autě říkal, že za 60km už to znovu nenastartuju. Po zvládnutí "nas…í" jsem zkusil customer service South Africa (dobrých 15 minut skrze nabídku a pak čekání) a hrál jsem chudáka co potřebuje "nerozbít" šéfovo auto. Zabralo a vyjednali mi okamžitou návštěvu servisu (tam, kde mi předtím objednali servis až v sobotu). Mám lehce pocity Dona Quijota. How to beat the system? Téma pro některé příští zamyšlení.

2) čas nemá rozměr
Po strávení 34 minut na telefonátu s "technikem" MTN (mobile operator) jsem se dozvěděl jen základní informace (pokrytí jsem si musel najít sám předtím) o tom, jaký je rozdíl mezi 20GB limitem na data, nebo uncapped (neomezený internet). Teprve po dlouhých diskuzích jsem pochopil, že neomezený internet je blbost - když dosáhnu využítí internetu 10GB, tak mi omezí rychlost. Na dotaz na jakou rychlost, se odmlčel na pár minut a pak se vrátil s tím, že mi to musí zjistit a zavolat. Nezavolal. Den předtím jsem večer po práci strávil na Telkom (státní firma, mobilní operátor), kde jsem vyčerpán, hladov a na…n již nedokázal vystát technika, který mi řekl, že linku mohu mít 4MB, ale že dostupnost mi ověří až když zaplatím R750 (cca 1350 czk). Ach má drahá domovino, kde je můj neomezený internet 16MB linka?. Bod #1 jsem duševně nezvládl.

3) urguj, urguj, urguj
málem to zní jako mongolština, ale nemohu se přes to přenést. Pokud člověk něco chce, musí se o to stále dožadovat. A to stále. Několikrát. Hlavně neustat.

4) nedůvěřuj, prověřuj
Fox Mulder měl heslo "TrustNo1". Klidně komukoliv věřte, ale je vám to k ničemu. Stějně se nic nestane, pokud nerespektujete #3. Je to jak v práci, tak soukromí. Snažím se pro Simču sehnat noční stolek z kmene lokálního stromu. Na trhu jsem si popovídal s člověkem jménem Hannes, co dodává dřevo a poráží stromy. Prý něco má, ale ještě neposlal ani fotku a tak jsem se s ním domluvil (dnes v sobotu na trhu), že ho navštívím. Bavím se s ním již 14 dní a výsledek nikde, hlavně trpělivost :).

5) Věřit či nevěřit
Všichni jsou tu milí, ale…… Krátká odbočka - CIA má heslo: "In god we trust, all others we monitor". Podezření na každé straně, přehnaná ostražitost?
Tak by se dalo shrnout, že zde by se člověk měl chovat naprosto stejně - podezřívat všechny z nekalosti, lajdáctví a lennosti. A znovu jsme u toho, jak zabezpečit, aby se stalo to, co chcete.
Vše se musí řídit - viz naše uklízečka Brenda. Pokud jí nedáte oběd (to se předpokládá, když oběd, svačina připadá do doby, kdy pracuje), sežere na co u nás doma přijde. Lehce přeháním, ale neváhá rozdělat si cokoliv zavřeného :). A oběd si protahuje co může. Možná už chápu, proč mají takové "zadky" - snědla dva velké sladké koláče a pokračovala s dalšími věcmi kolem. (následující návštěvu je dojedla :) ).

6) je tu hezky, stop complaining
člověku tu moc nechybí (dokud jsou peníze a zdraví). Teplo, klid, bazén. Někdy je toho klidu až moc a tepla taky. Ráno kromě hygieny ještě namazat krémem na opalování, co kdyby náhodou byl člověk někde na sluníčku během dne. Můj fototyp má slunce velice rád :).

7) ráno - nejlépe je vstát s rozedněním, to toho člověk stihne nejvíce /cca 4:20 ráno/. Je to sice zabijácká hodina, ale je příjemně. Bohužel na golf se dá jít až od 6:30, takže se dá jít maximálně běhat. Nechápu, proč se dá rybařit až od 7:30. Asi budu první, koho chytnou, že porušuje pravidla.

8) rybaření - přihlásil jsem sebe a děti (Simču jsem si netroufl) do "Fishing Club Silver Lakes". Zatím máme se Štěpánem průkazku my dva, Bětce ji teprve musíme nechat vystavit. Nemáme sice ještě ani prut, takže ježíšek bude muset něco vyřešit. Jsou tu bojovní sumci (Barbel), black bass (něco jako okoun, taky bojovný), tilapie - prý velice bojovná a kapři. Tak uvidíme, začnem až bude vybavení a proběhne průzkum jak chytat ryby v Africe (žížaly jsem u nás na zahradě ještě moc neviděl, trávník radši rozkopávat nebudu a kompost jsem nezaložil.

9) zapustit kořeny
kdo má židli a stůl, ten vlastně už bydlí. Takže bydlíme. Zahrada je dlaší místo kde cokoliv zapustit. Simča již něco nechala zasadit skrze našeho zahradníka, ale dnes přišla řada na mě. Lehce jsem ztupil rýč poté, co jsem se snažil probojovat do hloubky větší než 8cm. Nejdřív hlína, pak cosi trvdého a bílého. Nebyl to beton, po pár minutách usilovného bušení jsem to rozbil a pokračoval dále. Simča sází kytky (chodí na ně králíci a žerou květy), já jsem dnes zakoupil a zasadil ostružinu (bez trnů) a cejlonský špenát (jednoletá popínavá kytka co se dá jíst, až najdu letáček, doplním. Člověk by nečekal co s ním ten volný čas udělá. Zase dělám další ptákoviny :).

10) Simča zahradníkem
výše je již samo o sobě, ale dnes Simča pozorovala zavlažování a konečně zjistila proč máme na zahradě v jednom místě bahno - tedy spíše bažinu v trávníku. Budeme muset omezit sekci 3 a 4 :). Simča je happy.

11) dnes poslední bod, pokud se něco nestane - venku jsem zaslechl divné zvuky
Bezpečnost je na prvním místě, ale vlastně je to jen pocit. Jsme za elektrickým drátem, spousta ostrahy na hlavních branách. Uvnitř je bezpečno, nebo ne?. Sedím teď u svého vysílání sám dole (ostatní spí nahoře), všude dvěře dokořán - hlavní vchod, okna, ven do zahrady dvoje dveře….. Cvrčkové a žáby skřehotají (asi máme jen cvrčky, ta hnusná žába (bull frog) je jen u německých sousedů z BMW). Že by zde jiná zvířátka nebyla? Po krátké páteční diskuzi s Fredem (security and enforcement chief) jsem nabyl dojmu že se vlastně nic nemůže stát. Security vše zařídí /v kanceláři měl tři druhy háků na hady/. Prý tu jsou, ale spíše jen blízko fáze 3 (game reserve, lokální nature reserve, kde jsou i domy). Pak se ale rozpovídal a ukázal i do jiných fází Silver Lakes (daleko od fáze 3), kde poslední dobou odchytával různé hady. Mezi nimi i tu bestii, co čeká až na ní šlápnete, aby vás mohla kousnout - Puff Adder (hadi prý vždy utíkají, jakmile slyší člověka. tato zmije ale nikoliv). Ale nikoho nic nekouslo, nebo alespoň oficální místa mlčí :). Máme tu prý hlavně kobry, jak ty plivající, tak ty neplivající, pak jakéhosi "neškodného - red lip" malého nejedovatého hada a samozřejmě zmije.
A rain spiders mají taky jen sousedi od BMW (Andy, Suzane, Felix a Tim). U nás zatím ani jeden :).

12) game reserve
na děti sice dáváme pozor, ale je to težká dřína. Jsou tam cesty jak pro auto, tak i pro pěší a tak zvané "nature trails". Nature trail je stezka kudy chodí zvěř a kterou někdo zvýraznil občasným bílým terčíkem. Je zajímavé, že Štěpán se více bojí antilop, než hadů. Antilopy viděl, hady v nature reserve ještě ne. A tak je velice težké udržet toho holomka na cestičce, když má chuť běhat všude kolem, obracet kameny a házet je do okolí. Asi bude potřeba se více seznámit s první pomocí po uštknutí hadem, nebo po plivnutí do očí. (já jsem díky brýlím lehce v bezpečí :)).

13) bouřka
Za svůj život jsem snad nezažil tolik bouřek jako nyní zde. Dokonce již dvakrát kroupy velikosti malíčku (v Čechách jsem nikdy neviděl kroupy větší než 2-3mm, přestože to již mnohokrát bylo hlášeno). Během posledního krupobití jsem ve čtvrtek raději zastavil pod mostem, protože ta kulometná palba z oblohy se zdála už nebezpěčná pro kapotu.
Je zajímavé pozorovat blesky a hromobití. Ale venku bych v tu chvíli být nechtěl.

Poslední bod dnešního vysílání (ještě budu muset zjistit jak tyto své poznatky zveřejnit) je včerejší pohled na Simču, když jsme bez dětí navštívili obchod Food Lovers (předtím i Patio Warehouse). Jakoby ožila a běhala po obchodě s nadšením, že tu či ono je levnější než prozatím znala. Asi její nový nákupní ráj :). Minimálně prezentace oříšků a různých sladkých dobrot byla nepřeberná.


Ještě poděkování rodičům Simči za hlídání dětí, nejvíce babičce. Není to úplně bez chyb, ale alespoň testují lokální systém a funkčnost přístrojů.

Simča zvrací (od odpoledne ji nejak není hej), jdu nahoru zkontrolovat situaci. A zamknout naše jednoduché vchody.

Napsáno dne 20.12.2015