Blog o pobytu naší rodiny (já, manžel a 3 děti)
v Jihoafrické republice.

Míla poznává jihoafrickou krajinu

26. ledna 2016 v 20:05 | Míla
V pátek 22. ledna jsem měl opustit Lesotho a vrátit se po dvou dnech z naší filiálky zpět do Pretorie. Moc práce, diskuze a zvláště ta poslední nějak protáhly odjezd. Cesta na letiště trvá asi 20 minut, ale "heavy traffic" způsobil drobné zpoždění. Check in jsem nestihl v tom správném termínu, ale věřil, že mě na tom malém letišti (2 příchozí a 2 odchozí lety denně) stále nějak má výmluvnost dostane do letadla. Když jsem přijel, letadlo z Johannesburgu tam ještě nebylo, přistávalo během mého rozhovoru s imigrační úřednicí, která zabírala minimálně dvě židle. (poznatek - jihoafrická / africká hruškovitost dámských postav někdy nezná mezí). Sice mi zavolala jakousi úřednici, která spěchala dovnitř vyhledat někoho z check inu, kdo by mě tam dostal. Po asi 15 minutach jsem přestal věřit, že poletím. Stále jsem trpělivě čekal, zda se slečna vrátí, ale to, že zmizeli úplně všichni kamsi mimo dohled za imigrační úřadnici, nevěstilo nic dobrého. Nakonec to paní "hruška" zabalila a jen mi s úsměvem řekla, že mám přijít ráno.
Co naplat, nestihl jsem první letadlo za 10,9 roku co jsem u firmy.
Na check inu nikdo, jakýkoliv úředník taky nikde, takže se ani ranního letu člověk nedovolá. Zavolal jsme do naší travel agentury, uvědomil je že meškám a čekal co zjistí. Ranní let zpět plně obsazený, tedy pouze sobotní odpolední let. To se mi nechtělo čekat, tak jsem podal dotaz zda mi travel agency sežene auto. Sehnala, kolega ze závodu se mi snažil cestu rozmluvit, ale "…tam kde hy, tam kde hy, tam kde hynuli vlci, čech se přizpůsobí…". To by to bylo, abych to nedal. Let trvá 50 minut, nemůže to být daleko. Auto půjčeno v 16:30 (vyřízení papírů ručně chvíli trvá, dostal jse i plnou moc že auto může opustit Lesotho) a vydal jsem se na cestu. Letadlo směr Johannesburg odlétá. Klidně mě mohli pustit, ale tak malé letiště by asi nesneslo porušení pravidel :).
Je zajímavé, jak malé hlavní město Maseru je vlastně velké, když přijde na pátek a 17 hodinu. Všichni se rojí z továren kolem cesty ke hranici (Maseru je velice blízko JAR hranice) a jen jsem pozoroval zástupy lidí při čekání v zácpě. Muži v montérkách, holinkách a někteří chodí i v pracovních helmách. Je nějakých 27 stupnů, ale oblečení místních odpovídá tak evropským 8 stupňům. Naopak ženy velice upraveny, barevné, v lodičkách, kabelky, účesy,…. toto jediné ovšem nepasuje na místo, kterým jdou - bláto a kamení podél cest - nejsou chodníky, jen někde. Do toho všeho přebíhají silnici a chytají taxíky (malý minivan, tak cca pro 10-15 lidí (malá dodávka, nechápu jak se tam hrušky vejdou - asi to, že muži jsou většinou jak stébla). Na hranici přijíždím dobře kolem půl šesté večer (stále světlo). Trochu mě zaskočil systém, který jsem neznal a Lesotskou stranu jsem projel, aniž bych se nechal zkontrolovat a orazit si pas, že opouštím Lesotho. Na straně JAR mi došlo, že to nebylo nejlepší projet hranicí jako pašerák a s lehkým mrazením v zádech jsem se vydal do JAR kanceláře pasové a celní kontroly. Přemýšlel jsem, zda mě zavřou, nebo pošlou zpátky. Dostal jsem razítko, že jsem přibyl do JAR a prozatím hubená úřednice nijak nezpozorovala v množství razítek JAR > Lesotho, Lesotho > JAR, že počty jaksi nesedí a že v JAR je mě víc než v Lesotho. Doufám, že z toho později nebude komplikace. S orazítkovaným pasem jsem nasedl do auta a projel hranicí bez jakékoliv další kontroly. Kdybych nevystoupil, možná by to prošlo úplně. Celkově slabé zabezpečení, jakoby malý šengen. Je nutné nenechat se ale zmást mírumilovností lesotské policie. Je prostředek měsíce a tak ještě nezačal hon na úplatky. Když ke konci měsíce přichází výplata, je policie na šťopkách a kontroluje, kde co může. Někteří kolegové stráví na hranici i třeba 2 hodiny (a to zcela bez důvodně), než je policie/celník propustí. Po celou dobu zkouší, zda se dotyčný nachytá či zda má úplně všechno, co mít má. Dostali jsme na to v práci i speciální instrukci a telefon na Lesotského policejního šéfa, co kdyby náhodou :).

Takže opouštím Lesotho, po deštích dá se říci zemi krásně zelenou, plnou hor, skalisek, nedostatku stromů (jen najednou v údolích se objeví pár), ale s nepřeberným množstvím odpadků všude kolem. Je to naprosto hmatatelné po chvíli v JAR, kde je vše uklizené a dojem je díky nedostatku odpadků mnohem přijemnější.
Kolega mě varoval, že to je taková "farm road", plná děr ("potholes") a krav a že dobré to bude až na dálnici. Nemám prý jezdit za tmy. Navigace říká 563km do cíle, tak plánuji, kam se dostat ještě za světla.
První dojmy příjemné - "farm road" je široká silnice, vcelku hladká bez děr, vždy jeden pruh každým směrem, ale široký. Jedu 120, může se 100 až 120. V této pustině doufám radary nejsou. Kolem různé stolové hory, útesy a prolákliny/údolí s větším či menším rozhledem, v údolích stromy, skoro by si člověk připadal blíže k domovině (vysoké stromy ve mě budí takový dojem). Silnice je mnohdy tak rovná, že to je na horizontu až nepříjemné. První město Ladysmith je skoro za rohem, pak říká navigace 166km dále rovně. Skoro bych ji ani mít nemusel, ale co kdyby. Po cca 170km dorážím do dalšího většího města, již se lehce šeří, 19 hodina. Mám hlad (poslední jídlo byla sušenka k obědu), ale nezastavuji, abych se dostal co nejblíže k dálnici než se setmí. Největší hrozbou jsou zde krávy, které si chodí, kde se jim zachce. Naštěstí celou dobu prší a opakuji si slova paní z půjčovny, že když prší, tak jsou krávy zalezlé. Netuším kde, ale spoléhám se na ní.


Cesta předčila mé očekávání, "farmroad" je docela solidní silnice, široká a lidé jsou velice ohleduplní - když je předjíždím tak uhybají na stranu, pohoda. Výhružné je sledovat značky. třeba výstražný trojúhelník - "Potholes, 80km". Po dalších 40 km, najednou "Potholes 10km". Pothole má být velká díra na silnici. Tak si říkám zda to bude horší nebo ne. Je to o něco horší, ale trénink z naší kotliny se vyplácí. Další výstraha přichází záhy - trojúhelník "No Fence" (neboli žádná ohrada), tedy pozor na krávy. Naštěstí se všechny pasou daleko. Ke krajině se dá říci, že se postupně zrovinatí, hory (stolové) většinou objíždím nebo jsou vidět v dáli. Občas je vidět odkaz na nějakou farmu, někdy vidět stavení, někdy velice malý shluk "township" malých příbytků. Nerad bych tu píchnul. Když se již setmělo, přichází další zajímavá zkušenost, výstražný trojúhleník "No lines". Jedu po asfaltce šířky malého letiště, nikde žádná linka, natož sloupky po stranách. Prší, světla půjčeného i20 svítí pár metrů, dálková nezapínám s ohledem na protijedoucí řidiče. Šířka je dostatečná, vejde se nás víc, i auta se 4 předními světly :). Jen je to takové zajímavé se v té 100km rychlosti držet silnice. Přímkovitost silnice je znát pouze při pohledu na světla protijedoucího vozidla. Hned bych měnil dálková na potkávací, ale trvá to občas i 1 minutu, než se k sobě přiblížíme a je nutné snížit rozhled. Potkal jsem první a jedinou krávu, pásla se na okraji silnice v protisměru. Další cesta již bez významností, prší, napojuji se na dálnici a čeká mě ještě cca 300km domů. Dojíždím ve 22:20, poučen, že letadla se mají stíhat. Ale výlet to byl nádherný, krajina je přitažlivá. Evidentně je ale rozhled ve dne v mnohém více přitažlivý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 veronika | E-mail | 27. ledna 2016 v 8:35 | Reagovat

Moc hezké, čekala jsem nějaké nebezpečí, la e to my holky už tak máme :-)

2 Simča | 27. ledna 2016 v 11:49 | Reagovat

Tos čekala správně, když mi napsal, že jede autem, tak jsem myslela, že se zbláznil.
Nedávno jeli podobnou cestu jeho kolegové, a všichni 4 se zabili, potkali neoznačenej jen tak zastavenej náklaďák v noci na silnici.  

[1]:

3 veronika | E-mail | 27. ledna 2016 v 14:06 | Reagovat

to je drsný, mě se pointa líbila, tedy, že to zvládl a ještě se pokochal přírodou:-)
a nakonec to jsou opravdu jedinečné zážitky, užívejte :-)

4 Petra Vargová | 31. ledna 2016 v 23:01 | Reagovat

[3]: souhlasím :-)

5 Slávek Šuchman st. | E-mail | 12. února 2016 v 18:47 | Reagovat

Zajímavé vylíčení cesty, stále je asi co objevovat. Líbí se mi, že jdeš na věci čelem. Rozumím ale Simonce, ženy mají opravdu větší cit pro míru risku.
Těším se na váš blog. Poznávejte co nejvíc!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama