Blog o pobytu naší rodiny (já, manžel a 3 děti)
v Jihoafrické republice.

Únor 2016

Zkušenost z jiného století

14. února 2016 v 13:56 | Simonka
Minulý týden jsem zažila něco neuvěřitelného. Po všech peripetiích s přihlášením Bětky na flétnu (podrobně napíšu jindy, až budu mít stěžovací náladu), my hlavní učitelka přes muziku ve škole nabídla, že ji můžu ještě zapsat na piano nebo na housle. Svěřila jsem ji sladké tajemství, že bych ji sice na klavír přihlásila, ale nemáme klavír. Dostala jsem od ní 2 kontakty na pronájmy klavírů. Jeden byl letáček s webovou stránkou, prostě normální. Druhý byl pán, který jim dodává a ladí klavíry ve škole, s tím, že ten je nejlevnější. Jen jméno a telefon.
Na první se mi nějak nepovedlo dovolat, na druhý ano. Chtěla jsem se informovat, prostě se vyptat, jak to chodí a tak. S pánem jsem od úterý do čtvrtka mluvila asi třikrát. Všechny hovory probíhali tak, že on celou dobu říkal, že mně vůbec neslyší a že je špatný spojení, v průběhu celého telefonu. Nějak vydedukoval, že se ho ptám na klavír. A on že má klavír na půjčení, že ho může v pátek přivézt, ať mu napíšu adresu. Snažila jsem se zeptat, jestli můžu ten klavír předtím vidět, někam se dojet na něj podívat. A on nakonec po dlouhé litanii, neslyším vás, špatný signál atd. mi řekl, že ho v pátek přiveze a když se mi nebude líbit, zas si ho odveze.
To mi přišlo hodně divné, ale vypadalo to, že se bez toho dál nedostaneme. Napsala jsem mu do sms adresu, načež následoval další hovor - vůbec vás neslyším, nerozumím atd. jak se k vám dostanu. Tak jsem mu to vysvětlovala, takový požadavek jsem ještě neslyšela, všichni tu mají navigaci a bez ní neudělají ani krok. I já ji mám v telefonu, funguje perfektně.
Domluvili jsme se na pátek v 11:00. V 10:00 jsem mu ještě zavolala, jestli s tím počítá, on že ano a jestli ho pustí přes bránu. V 10:50 mi zavolali z brány, jestli je přijímám. Už tohle samotné je tady příhoda jak z Marsu, nikdo tu nejezdí ve smluvenou dobu, vždycky jedou pozdě a ani je nenapadne zavolat.
Ve čtrvtek mi měl přijet chlap opravit panic button ve 12:00, v 13:00 mu volám, kde je a on že může dorazit tak ve 14:00 jestli budu doma. Pohoda ne?
V 11:00 mi volal pán s klavírem z brány, že v životě neviděl takovej bordel, že ty jeho pomocníci museli do fronty pro pěší, že je zapisujou a on na ně čeká. (To je normální, to dělaj na bráně vždy, někdy to trvá i půl hodiny) A jestli nemůžu přijet (Fakt nevím, čemu bych pomohla, když nemají problém, jen musí vydržet chvíli byrokracie), řekla jsem mu, že můžu, ale musí mi říct, na které bráně je (máme 2) a on, že už mně zas neslyší, že vedle něj je náklaďák a je hrozně hlučnej. Nicméně než jsem vyndala nákup, už byli tady. Pán se představil, bylo mu tak 85, na korbě piano, docela pěkný, normální, jednoduchý, hnědý, přikšírovaný. A on, že jsem ho chtěla vidět, tak jestli se mi líbí. (Samozřejmě jsem ho chtěla vidět ve smyslu funkčnosti a ne jestli je nějak extra hezký). Dva černý ho vyndali, se šoupadlem ho přesunuli k nám do jídelny. Pán ho prozkoušel, jestli se po cestě nerozladilo. Prostě normální, dobrý, naladěný piano. A pánzačal papírovat. Nechtěl nic za dopravu, jen měsíční nájem 300 randů. Vyndal zápisník a tam si rukou napsal naší adresu, a větu že nám pronajímá piano na rok za 300 randů. Pod to napsal, že si ode mne vzal 1 měsíční nájem 300 randů a podepsal to, a dal mi kopii. Já nepodepsala vůbec nic, ani žádnou garanci (přece jen nějakou cenu piano má) ani smlouvu prostě nic. No úplně neuvěřitelný.
V úterý mi řekl, že ho v pátek přiveze a v pátek ho tu na podání ruky nechal.
Možná se pletu, ale tipuju, že takhle to tady chodilo za Apartheidu.

Česká návštěva

11. února 2016 v 13:36 | Simonka
Už při hledání domu jsme v Pretorii natrefili na českou rodinu z Prahy (maminka je konzulka na našem velvyslanectví). Mají dvě děti Elišku (7) a Kubu (5), obě podobně staré jako je Bětka. Tak když jsem se rozkoukala, ozvala jsem se jim, jestli nechtějí dorazit. Tuhle sobotu přišli na návštěvu. Bětka se na ně šíleně těšila, že si konečně popovídá s nějakým dítětem česky, a taky od první chvíle jsme o dětech vůbec nevěděli, a to včetně Štěpána. Moc hezky si hrály. Neuvěřitelné, co udělá nulová jazyková bariéra. Byli jsme na zahradě, prošli jsme se do naší Nature Reserve, kde Kubu poštípaly vosy, grilovali jsme. Bylo to moc fajn, pořád jsme si měli o čem povídat a všechny 4 děti byly nadšené. Když už se návštěva schylovala ke konci, před 9 večer, najednou se Davidovi (tatínek od dětí) udělalo zle. Začalo ho hrozně bolet na prsou, vypadalo to podobně jako infarkt.
Poprvé jsme vyzkoušeli ambulanci v Africe. Jen připomínám, že jsme úplně ve městě, ne někde na samotě v savaně.
Nejdřív jsem několikrát zmáčkla Panic Button - to je tlačítko, které máme na ovladači alarmu a garáže pro případy typu - když vám někdo drží pistoli u hlavy, zlomíte si nohu atd. Zkoušeli jsme volat 112, což by tady mělo fungovat - vůbec jsme se nikam neprovolali. Pak jsme volali na bránu, ať nám zavolají sanitku. Ty to potvrdili, za chvíli volali zpátky opět pro potvrzení, že jsme to my, kdo chtěl tu sanitku. Pak volali znovu, co je za problém. Furt jsme to dokola opakovali. Mezitím se Davidovi přitížilo, přestal cítit konečky prstů a za chvíli šel s rukama do křeče. Tentokrát zase volala sanitka z jiného pohotovostního čísla, s tím, že už jsou v areálu a jedou. Furt nejeli, Míla stál na rohu (aby věděli kam přesně jet) a mluvil s nimi telefonem. Vystřídala jsem ho - telefon držet umím, vidím a anglicky taky umím :-), protože má kurz první pomoci a začalo to vypadat opravdu bledě.
Když konečně dorazili, Davida stabilizovali, řekli, že jak nemohl dýchat, tak se snažil dýchat víc a z toho se překysličil -z toho ty křeče a necitlivost rukou. EKG v pořádku a odvezli ho i s Aničkou (manželka) do nemocnice k nim poblíž. Děti zůstaly u nás přes noc. Ty z toho měly (všechny 4) velké haló. Když mu točili EKG v sanitce docela jsem se bála, že vypadnou z okna, jak se všichni tlačili, aby to viděli. Bětuška to později okomentovala, že se jí úplně klepala pipinka, že ten strejda umře.
Nakonec po druhé návštěvě nemocnice (nejdřív udělali testy, trochu se to zlepšilo, pustili je domů, tam se to zas zhoršilo, opět se do nemocnice vrátili) mu udělali CT a má zánět pohrudnice, dostal antibiotika a někdy ve 4 ráno je pustili domů.
Další velmi zajímavá věc bylo osazení sanitky. Bílej a černej, bílej řídil sanitku, ale na místě řídil vše, co se má udělat, dával pokyny černému. S pacientem v sanitce jel černej, opět řídil bílej. Tak nevím, který byl doktor a který saniťák.
Díky téhle příhodě jsme zjistili, že nám nefunguje Panic Button, a já blbec s tím ovládáním od příjezdu spím (mám ho vedle hlavy na stolečku), kdyby někdo vlezl dovnitř tak, aby nás zachránili :-)
Sanitce to trvalo 30 minut, než dorazila. Saniťák měl napsáno od vyjetí 22 minut, ale stejně nato, že nejbližší mininemocnice je od brány ani ne 5 minut, fakt dlouhá doba. Doufám, že sanitku už nikdy nebudeme potřebovat!!!

Kdyby měl David opravdu infarkt, tak nevím, jak by to dopadlo.