Blog o pobytu naší rodiny (já, manžel a 3 děti)
v Jihoafrické republice.

Česká návštěva

11. února 2016 v 13:36 | Simonka
Už při hledání domu jsme v Pretorii natrefili na českou rodinu z Prahy (maminka je konzulka na našem velvyslanectví). Mají dvě děti Elišku (7) a Kubu (5), obě podobně staré jako je Bětka. Tak když jsem se rozkoukala, ozvala jsem se jim, jestli nechtějí dorazit. Tuhle sobotu přišli na návštěvu. Bětka se na ně šíleně těšila, že si konečně popovídá s nějakým dítětem česky, a taky od první chvíle jsme o dětech vůbec nevěděli, a to včetně Štěpána. Moc hezky si hrály. Neuvěřitelné, co udělá nulová jazyková bariéra. Byli jsme na zahradě, prošli jsme se do naší Nature Reserve, kde Kubu poštípaly vosy, grilovali jsme. Bylo to moc fajn, pořád jsme si měli o čem povídat a všechny 4 děti byly nadšené. Když už se návštěva schylovala ke konci, před 9 večer, najednou se Davidovi (tatínek od dětí) udělalo zle. Začalo ho hrozně bolet na prsou, vypadalo to podobně jako infarkt.
Poprvé jsme vyzkoušeli ambulanci v Africe. Jen připomínám, že jsme úplně ve městě, ne někde na samotě v savaně.
Nejdřív jsem několikrát zmáčkla Panic Button - to je tlačítko, které máme na ovladači alarmu a garáže pro případy typu - když vám někdo drží pistoli u hlavy, zlomíte si nohu atd. Zkoušeli jsme volat 112, což by tady mělo fungovat - vůbec jsme se nikam neprovolali. Pak jsme volali na bránu, ať nám zavolají sanitku. Ty to potvrdili, za chvíli volali zpátky opět pro potvrzení, že jsme to my, kdo chtěl tu sanitku. Pak volali znovu, co je za problém. Furt jsme to dokola opakovali. Mezitím se Davidovi přitížilo, přestal cítit konečky prstů a za chvíli šel s rukama do křeče. Tentokrát zase volala sanitka z jiného pohotovostního čísla, s tím, že už jsou v areálu a jedou. Furt nejeli, Míla stál na rohu (aby věděli kam přesně jet) a mluvil s nimi telefonem. Vystřídala jsem ho - telefon držet umím, vidím a anglicky taky umím :-), protože má kurz první pomoci a začalo to vypadat opravdu bledě.
Když konečně dorazili, Davida stabilizovali, řekli, že jak nemohl dýchat, tak se snažil dýchat víc a z toho se překysličil -z toho ty křeče a necitlivost rukou. EKG v pořádku a odvezli ho i s Aničkou (manželka) do nemocnice k nim poblíž. Děti zůstaly u nás přes noc. Ty z toho měly (všechny 4) velké haló. Když mu točili EKG v sanitce docela jsem se bála, že vypadnou z okna, jak se všichni tlačili, aby to viděli. Bětuška to později okomentovala, že se jí úplně klepala pipinka, že ten strejda umře.
Nakonec po druhé návštěvě nemocnice (nejdřív udělali testy, trochu se to zlepšilo, pustili je domů, tam se to zas zhoršilo, opět se do nemocnice vrátili) mu udělali CT a má zánět pohrudnice, dostal antibiotika a někdy ve 4 ráno je pustili domů.
Další velmi zajímavá věc bylo osazení sanitky. Bílej a černej, bílej řídil sanitku, ale na místě řídil vše, co se má udělat, dával pokyny černému. S pacientem v sanitce jel černej, opět řídil bílej. Tak nevím, který byl doktor a který saniťák.
Díky téhle příhodě jsme zjistili, že nám nefunguje Panic Button, a já blbec s tím ovládáním od příjezdu spím (mám ho vedle hlavy na stolečku), kdyby někdo vlezl dovnitř tak, aby nás zachránili :-)
Sanitce to trvalo 30 minut, než dorazila. Saniťák měl napsáno od vyjetí 22 minut, ale stejně nato, že nejbližší mininemocnice je od brány ani ne 5 minut, fakt dlouhá doba. Doufám, že sanitku už nikdy nebudeme potřebovat!!!

Kdyby měl David opravdu infarkt, tak nevím, jak by to dopadlo.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 veronika | 11. února 2016 v 21:07 | Reagovat

Teda, vy máte fakt adrenalinové zážitky...hlavně, že to dobře dopadlo. Moc vás všechny zdravím:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama