Blog o pobytu naší rodiny (já, manžel a 3 děti)
v Jihoafrické republice.

Květen 2016

Africká pohotovost

29. května 2016 v 13:14 | Simča
V úterý jsme byly na golfu a po golfu si děti ještě hrály v okolí hřiště. Bětka skákala s nějakou holčičkou z asi metrového sloupku, který dělá překážku na cestičce, aby se tam dalo jít pouze pěšky. Mnohokrát jí to vyšlo, ale jednou zaškobrtla nohou a spadla ze sloupku přímo dozadu na hlavu a na záda. Řvala jak tur, ale nebyla vidět boule, ani krev. Pak si hrozně stěžovala, že ji bolí hlava a točí se jí, a že je ospalá, že chce jít spát.
Samozřejmě Míla byl v Port Elizabeth na služební cestě.
Když jsme dorazili domů Bětka si hned lehla, že chce jít spát, to bylo asi v půl šestý. Když to do půl sedmý nepřešlo, dala jsem spát Štěpána a zavolala sousedku, aby k nám šla hlídat. A jely jsme.
Jely jsme do nemocnice DeWilgers, což je asi 15 minut autem. Je to soukromá nemocnice. Krásné moderní prostory, podobné nové dětské pohotovosti v Motole. Uvnitř podobné americkým pohotovostem. Teda já v Americe na pohotovosti nikdy nebyla, ale ty filmové jsou opravdu hodně podobné.
V čekárně nejdřív chtěli vyplnit nacionále, a pak hlavní starost byla, co máme za pojištění a rovnou volali na pojišťovnu. My máme pojištění, kde vždy zaplatíme, a pak pošleme účty k proúčtování. Vypadalo to, že je pojišťovna dost překvapená, že jim volají, ale nějak se domluvili. Docela rychle jsme šly za sestrou, kde jsme vyprávěly, co se stalo a co máme za operace a v které zemi Bětka naposledy byla. Zjistila jsem, že mi dělá velký problém vymyslet a odlišit, kde jsem byla já, kde Bětka a kde Štěpán.
Zajímavé je, že sestry v nemocnici mají na ramenou frčky, systém jsem zatím nepochopila, ale vypadají jako barevná armáda, některé jsou bílé, některé modročervené atd. Myslím oblečení. Barvou pleti převažoval černý personál, hlavně doktoři byli všichni černí. Mezi zřízenci a sestrami občas byl někdo bílý. Když jsme se dostali do prostor pro doktory, byly jsme v místnosti pro 3 pacienty oddělené jen plentou a nikde žádné okno. Zařízení vše moderní. A opět jsme čekaly.
Hodně vtipné bylo, když jsem v plné čekárně volala Susan (sousedka), aby našla naše pasy a nadiktovala mi jejich čísla. Jak jsem zmasírovaná, že všude chtějí vidět hlavně kreditku, tak jsem vzala jen kartičku pojištěnce a peněženku a pasy jsem zapomněla. A to nemluvím o tom, že furt řídím jen s řidičákem, pas s sebou neberu, kdyby mně zastavili policajti, asi by se divili.
Přišel černej doktor, vyzkoušel Bětce reflexy, prohlídnul hlavu, a zeptal se jí, jestli ji bolí hlava. Celou dobu mlčela, ale na tuhle otázku odpověděla, že ne. Myslela jsem, že ji něčím praštím.
Doktor to vyhodnotil jako, že dobrý a řekl mi, že už je dobrá. Že může být ospalá při lehkém otřesu mozku. Pak jsme zase čekaly. Přišla sestra a přinesla panadol sirup na užívání a dala jí ještě prášek na závrať. Tuhle část jsem nepochopila, protože když ji něčím utlumí, jak asi poznám, že ji není hůř? Takže jsem se zase začala ptát po doktorovi, což si vysvětlili tak, že chci scan, a místo doktora přišla zase jiná sestra mi říct, kolik to stojí a jak dlouho to bude trvat. Po tom, co jsem řekla, že to zaplatím, tak jsme opět čekaly na scan. Scan je CT hlavy. Přišel pro nás zřízenec s kolečkovým křeslem, což se ukázalo jako zlatý hřeb večera. Před CT jsme opět čekaly. A Bětce se to náramně líbilo, nechali ji totiž čekat na jejím kolečkovým křesle.
Takže tam jezdila po chodbě, ukazovala mi, jak už umí couvat a zatáčet. A já jsem si říkal, super, hlavně, že ten scan platím a ji nic není.
Na CT krásně vydržela ležet, ani se nehla. Pak ještě chvíli blbla na kolečkovým křesle, odvezli nás na zpět a čekaly jsme další hodinu a půl na výsledek scanu. Pak kupodivu přišel ten původní doktor a řekl mi, že jak předpokládal, nic na scanu není. Takže jsme v 11 v noci odcházely domů.

Čistého času jsme tam strávily 4 hodiny. Jihoafrická soukromá nemocnice - zkušenost dobrá, důležité je se tam vždy dopravit sám a mít s sebou kreditku.

Dvojitá narozeninová oslava

20. května 2016 v 17:45 | Simča
Slavení jsme začali už v pátek 13. v den narozenin. Napekla jsem 90 mufinů, pro Bětku velké, pro Štěpána malé.
Nejdřív jsem dopoledne absolvovala u Bětky ve školce Den Matek - malování dětí s maminkama. To bylo úžasný, těžký obrázek, říkali postup, takže skoro celé malovala Bětka, a výsledek super!!! Tři kočky, co koukají na měsíc.
Pak jsem plynule přejela do Štěpánovi školky, kde jsem se zúčastnila oslavy. Všechny děti z obou tříd seděli v kruhu, Štěpánovi paní učitelka zapálila svíčku. On dostal korunu a postuně oběhl 3 vnitřní kruhy, každý za jeden rok života a děti říkali, co dělají děti v 1 roce, ve 2 a ve 3. Byly fakt šikovný, hlásily se a odpovídaly. Paní učitelka i říkala, že Štěpán se narodil na jiném světadíle, v Evropě a ukazovaly si to na globusu. Pak Štěpán sfouknul svíčku a rozdával mufiny. Paní učitelka říkala na přeskáču jména, a já jen koukala, že kromě 3 dětí, je Štěpán všechny znal a všem správně dal. On si totiž hraje jen s Felixem a Timem (to jsou kluci od sousedů) a s paní učitelkou.
Odpoledne nám přivezli skákací hrad a stolečky se židličkama pro děti na sobotní oslavu. Když jsem totiž sousedkám říkala, že budu dělat oslavu, hned se ptaly, jestli objednávám skákací hrad. Že v květnu je už trochu chladněji, ale nikdy neprší. Takže jsem objednala hrad, občerstvení v clubhousu, zarezervovala místo u hřiště před clubhousem, napekla dorty a přečetla si předpověď, že v sobotu má pršet. V sobotu jsme se probudili rovnou do deště. Ale do pořádnýho. Takže v 11 jsme odpolední oslavu přesunuli k nám domů. 12 dětí, 15 dospělých, prostě pohoda. Naštěstí jsem měla jako bod programu Sand Art, obrázky z písku, které děti zabaví opravdu na dlouho a dají se sypat a lepit i uvnitř i venku. A opravdu je zabavily na více než hodinu.
Party jsme začali dorty, které měly velký úspěch po vizuální i chuťové stránce. Dvě noci strávené zdobením se během 10 minut rozplynuly, lépe řečeno přesunuly do přítomných břich.
Pár zajímavostí. Jedna holčička (černá) si za celou oslavu nesundala kapucu. Rodiče, kteří přišli společně s dětmi si s sebou přinesli bundu, kterou měly celou dobu připravenou na oblečení. Jsou tu zvyklí, že v domech se netopí bývá v nich tak 16 stupňů. Rozproudila se debata o všem možném, také o služkách, ze které vyplynulo, že nejhorší, co se služce může stát je, když dělá služku u bohaté černé rodiny. Jeden takový pár vyprávěl, že si všechny služky prověřují, protože manželka je státní zaměstnanec, uděluje licence na těžbu. No kam se hrabe Nagyová. Taky jsme slyšeli spoustu příběhů, jak služky kradou a odnáší potraviny, když jedou domů atd. A celé to poslouchala Brenda v kuchyni. Což samozřejmě všichni věděli, vůbec jim to nevadilo. Takže bych řekla, že spíš než rasismus tu existují třídní rozdíly až nesnášenlivost.
Oslava se vydařila, poslední děti odcházely v 19:45. Což je docela výkon od 14:30. Zajímavé je, že všichni přišli na čas, kromě Čechů :-). Většinou tu jsou narozeninové oslavy ohraničené z obou stran od-do.

Skákací hrad ležel celou sobotu i neděli na zahradě sfouknutý, a krásně na něj pršelo.

Není marcipán jako marcipán

16. května 2016 v 14:50 | Simča
Minulý týden měly naše děti narozeniny. A protože je mají ve stejný den, ve čtvrtek na mne čekala výroba 2 dortů (jeden dvoupatrový, takže 3 korpusy) a cca 90 muffinů. Muffiny jsem dělala poprvé v životě. Sehnala jsem od sousedek a kamarádek kontakt na obchod s pekařskými potřebami a vyrazila tam. Měli v podstatě všechno, a většina ingrediencí byla levnější než v Praze. Například fondán a marcipán. Protože jsem z Prahy zvyklá dělat potahy z marcipánu, zajásala jsem, že ho za a mají a za be, že je levnej. Tady bohužel neplatí naše evropské zákony, že na každém výrobku musí být napsané složení, takže většinou tam není napsané ze složení vůbec nic, natož gramáž ingrediencí. Nakoupila jsem hlavně marcipán a ve čtvrtek večer začala barvit a potahovat. Nejdřív mi bylo divný, že marcipán chutná jako marcipán, ale ne tak úplně. A když ho obarvím ještě změní chuť. dokonce jsem kvůli tomu vzbudila Mílu, přišlo mi, že po celém dni ochutnávání korpuů a muffinů jsem už ztratila všechnu chuť. Míla pravil, že je to trochu zvláštní, ale furt dobrý a šel zase spát. Příšerně se to trhalo. Konečně jsem potahla oba korpusy na dvoupatrový zámek Ledové království nejdřív modrou potom bílou a v okamžiku jakmile jsem to strčila do lednice, začal celý dort neuvěřitelně téct. Vůbec nechápu, kde tam tolik tekutiny vzalo, tolik ji vyteklo za ty dva dny v lednici. Ještě teď mám všechny škvíry v lednici modré. I když jsem postupně utírala. Zajímavé je, že kromě te modré cukrové fontány dort vypadal naprosto nedotčeně, krásně vše drželo. Po tom, co se marcipán hrozně trhal, jsem zbytek dortů potáhla fondánem, který jsem měla ještě z Prahy. Ve čtvtrek večer se mi ještě jako na potvoru zdrcnul krém na muffiny, který jsem zachraňovala, zachraňovala, až jsem ho nakonec v 10 udělala nový.
V pátek večer jsem zjistila, že se mi fondán na druhém dortu (s krtečkem) úplně rozblemcnul, řešila jsem to přes messengera s Dášou. I přes velmi dobré rady, které se budou hodit hlavně na příště, jsem v 11 večer potah sundala a udělala nový. Dokonce míchaný pražský a jihoafrický. Dobrý ten už vydržel, šel ozdobit.
V pátek jsem se ještě jednou stavila v pekařském obchodě, chyběla mi jedna formička na kytky. Tentokrát tam byl jiný prodavač, vypadal, že ví o čem mluví. Když jsem si mu postěžovala na marcipán, zeptal se mně odkud jsem a prozradil mi, že tady se nedělá marcipán jako v Evropě, 100% mandlí, ale jen 30% mandlí.

A to jsem si myslela, že marcipán je terminus technicus, že to slovo rovnou znamená 100% mandlí. Jak je vidět, jak kde.

Dorty můžete vidět zde
https://www.facebook.com/simona.burianova.980/media_set?set=a.10153007895155190.1073741835.712940189&type=3&pnref=story