Blog o pobytu naší rodiny (já, manžel a 3 děti)
v Jihoafrické republice.

Červenec 2016

Potíže v ráji

23. července 2016 v 13:39 | Simča
Život v JAR má jednu obrovskou výhodu. Myslím, že hlavně ženy s rodinou (speciálně s malými dětmi) mi dají za pravdu. Ta výhoda je domácí pracovnice, neboli hospodyně, neboli služka.
Nic se nevyrovná tomu, když 3x týdně někdo přijde a udělá za vás všechny domácí práce. Začne praním, uklízením, mytím, končí žehlením až po uložení věcí zpět do šatníku. Opravdu ta úleva, že všechny tyhle stereotypní a stále stejné práce nemusíte dělat stojí i za odloženou hrdost (u některých mých známých - u mně rozhodně ne, já v téhle věci žádnou hrdost nemám a nikdy jsem neměla, jen vítám, když to chce někdo dělat místo mne).
Ale samozřejmě jsme lidé, takže vše má občas nějaké mouchy.
Jsem velice spokojená s tím, že Brendě nemusím nic říkat, že si vše rozvrhne sama a udělá. Občas je ta aktivita akorát příliš velká.
Hned, co jsme přijeli, Brenda se vrhla do praní. A ze začátku hodně věcí obarvila na jinou než původní barvu. To jsme jakžtakž vychytaly a většinu věcí i sama nepůvodní barvy zase zbavila (např. Bětčinu bílou mikinu od babičky z lodi z loňska - byla drahá a hned tak znovu na loď nepojedem, takže pro mně jedinečná - skončila s modrými fleky, ale neustálým máčením ve Vanishi se opět dostala do původního stavu).
Dále od začátku, když zandavá věci do skříně, míchá je. Ale to i tak, že Štěpánovi dává růžové, a moje spodní prádlo k Bětce - kdo mne zná ví, že to je opravdu velký rozdíl. Průběžně jí říkám, co je čí, ale moc to nepomáhá.
Ponožky neobrací lícem, takže se stane, že jsou zabalené dvě s různým motivem. Opět mnohokrát jsem jí to říkala, i po 8 měsících stále stejné. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, spíš učí mě, že když nemám ponožky, tak si pro ně dojdu k Bětce.
Občas při žehlení něco spálí, většinou obrázky na dětských tričkách. I když jsem jí stokrát říkala, že to musí žehlit po rubu a na málo.
Na Teflon jsem zjistila, že je schopná vzít drátěnku. To jsem zvědavá, jestli ji to odnaučím než si koupím novou pánvičku a hrnce. Není to schválně, nebo že by byla líná, prostě to nezná.
Hračky háže zpět do krabic bez ladu a skladu, i když má na krabicích obrázek, co kam patří (lego k legu, vláčky k vláčkům atd.)
Když jsme přijeli, divila jsem se, že tu nemají pomůcky na úklid. Např. mop s kýblem nejde sehnat se ždímáním, když jo, tak jen jeden druh a pouze občas. Když teď vidím, jak zničený je můj krásný mop Liebherr, už se nedivím. Až ho dodělá, koupím ji obyčejný a bude zas ždímat rukou. Dokonce jsem jí to říkala, na výsledku se to ale neprojevilo.
Občas si večer říkám, že ji musí zvonit v Mamelodi v uších, jak nadávám, když něco nemůžu najít.
Zatím absolutní vrchol byl asi před měsícem. Štěpán byl ještě nemocný, někam jsem ho dopoledne vezla. Přijdu kolem 11:00 a koukám z okna na zahradu. Normálně spíš nadávám, nebo jí to hned řeknu, ale tentokrát jsem tam jen tak stála a koukala a opravdu jsem nevěřila svým očím. Brenda vyprala naši péřovou deku v pračce a zrovna ji dávala na sluníčko, aby uschla. Deka tam ležela velmi splihle, chuchvalce mokrého peří dole. No prostě neuvěřitelný pohled. Když jsem se ji na to začala ptát, vůbec nevěděla, která bije. Vůbec ji nenapadlo, že v té dece je peří. V životě to neviděla. Kdyby se aspoň zeptala…..
Minulý týden zase prala závěsy z dětských pokojů. A protože je mrňavá, poprosila zahradníka o pomoc s věšením. To jsem musela schválit, protože zahradník jinak nechodí do domu, jen kolem domu. Jenže jsem zrovna někam odjížděla a když jsem v podvečer přijela zpátky, závěsy sice krásně visely, ale nebyly vyžehlené. Takže je další den sundala, vyžehlila a zpět jsem je pověsila já. Což je v pořádku, když neplatíte někoho, aby to udělal za vás.
Zajímavé je, že vše velmi rychle chápe, je velice adaptabilní, ale smysl pro detail……
Na druhou stranu některé hospodyně jsou schopné vymyslet mnohem horší věci. Po příhodě s dekou mi Brenda vyprávěla, že jedna její známá, taky hospodyně dostala za úkol vyprat koberec, ale ten od stěny ke stěně. Na to si vzala hadici ze zahrady, celý ho namočila a kartáčem vypulírovala. No jo, jenže když je od stěny ke stěně, tak nejde vyhodit na zahradu na slunce, aby uschnul. Její zaměstnavatelka musela zavolat speciální firmu na čištění koberců, aby to strojově vysušili.

Takže může být hůř! Ještě, že máme všude dlažbu :-)

Protesty v Tshwane

13. července 2016 v 13:48 | Simča
Před třemi týdne jsme tu měli veselo. ANC (African National Congress - vládnoucí strana v JAR) jmenovalo nového zástupce za Tshwane (to je Pretorie a okolí +-40 km) do kongresu a lidé z Townshipů (slumy) se vzepřeli, že ho nechtějí. Hodně hlasů říká, že to bylo politicky zorganizované kvůli vnitřním pnutím v ANC. To je celkem jedno. Teď vám chci napsat, jak to probíhalo z mého pohledu.
V úterý dopoledne jsem se vracela s dětmi z Port Elizabeth, Míla tam zůstával až do pátku pracovně. Port Elizabeth je přístav a velké industriální centrum na jihu, skoro začátek Golden Route. Protože jsme tam ještě nebyli, udělali jsme si dětmi pracovně dovolenkový prodloužený víkend (teda Míla je tam poslední dobou aspoň půl měsíce, ale já a děti jsme tam nebyly).
Na letišti jsem vyzvedla auto a jela k Mílovi do práce, protože jedna kolegyně si v hotelu v PE zapomněla kreditku. Klasika, z dovolené, na televizi jsme nekoukali, noviny nečetli. Odbočila jsem z dálnice a tam překvapení, konečně se jezdí v obou směrech. To se ještě nestalo od doby, co jsme tu byli na "Look and see". Takže si jedu a volám Tracey, že už tam skoro jsem. Štěpán vzadu spí, Bětka nadává, že chce čůrat. Tracey se diví, proč jedu, že je špatná doprava, a nedá se tam dostat. Tak jí říkám, že už vidím most, který se podjíždí u nich u práce za Fordem. Je důležité říct, že Mílova práce je továrna za továrnou Fordu a obojí je na hranici Mamelodi (pretorijský township). Před posledními světly koukám, že na silnici jsou kameny a pár aut jede proti mně v našem směru. Ale to není příliš divné (kameny se označují silnice, které se opravují, a v protisměru speciálně na téhle silnici se jezdí furt. Kamenů nebylo tolik, tak jsem je přejela, dojela na další křižovatku a tam jich najednou bylo tolik, že přejet nešly. Na straně doutnal ohýnek (v poledne, to není obvyklé). Lidi, co šli kolem na mě mávali, ať jedu pryč. Tak jsem zastavila, a začala dávat do navigace, že to potřebuju objet. Furt na mě někdo mával. Tak jsem se otočila, a zkusila to objet. V tom mi volá Tracey ať tam nejezdím, že vidí na dvůr Fordu a tam pálí hranici z pneumatik a že ty protesty jsou nějaké silnější. V tu chvíli jsem vůbec nevěděla o čem mluví, ale objet to nešlo, tak jsem jela domů. Celou dobu za mnou Bětka nadávala, že chce čůrat -měla smůlu. Doma byla Brenda a trochu mi to vysvětlila.
Odpoledne měla Bětka Golfovou akademii, a těsně než jsme odešli mi přišla sms od Susan, což bylo oficiální upozornění asi od německé nebo americké ambasády o aktuální situaci s tím, že jsou uzavřeny některé silnice a dálnice (skoro všechny, které do Pretorie vedou). S tím, že všechny protesty se odehrávají v townshipech Tschwane, ale i ve městech jako je Hammanskraal (asi 40 km od nás). Tady jen zopakuji, že Mamelodi (jeden jeho cíp) je od náš vzdálený jen asi 5 km. Solomon Mahlangu, ulice která od nás vede do Mamelodi byla také mezi těmi uzavřenými. Říkala jsem Brendě, že jestli chce může u nás zůstat. Ale jen se smála, a říkala, že to přece musí vidět na vlastní oči!
Protesty začali v pondělí v Shoshanguve, což je na konci Mamelodi pod horami. Protest je v místním pojetí - chodí grupy cca po 10, pálí velké hromady pneumatik, zavírají silnice haldama kamení, rabují obchody (hlavně cizinců ze Zimbabwe, Zambie, Somálska, ale i obchoďáky, které jsou v townshipech), rabují chatrče cizinců (Z,Z, M atd), když v nich nikdo není a za celý týden protestů spálili 22 autobusů, nějaké taxíky i policejní auta.
V průběhu odpoledne přišla další smska, že se dav protestujících začal pohybovat naším směrem a uzavřeli Silver Oaks - nákupní středisko před hlavní bránou.
Po golfu jsme se jeli se Susan podívat do naší Nature reserve (je tam kopeček) kouknout se směr dálnice a Mamelodi, jak to vypadá. Vypadalo to v pohodě, pár kuželů dýma z dálnice i z Mamelodi, ale podle těch zpráv to vypadalo hůř.
Večer jsem se krapet bála, já sama doma, Susan sama doma, obě jen s dětmi, manželé na služební cestě. Přece jen k nature reserve je to od nás hodně blízko, a kdyby se tam větší skupina rozhodla zbořit zeď……
Ptala jsem se Susan, co má za únikový plán, tak říkala, že když se bude něco dít, že přijde s dětmi ke mně, protože mám v patře mříž :-) (a taky balkon jako kráva, na který se dá lehce vylézt :-))
V noci se nic nedělo.
Brenda druhý den přišla, říkala, že se moc nevyspali, že rabující grupy furt chodili kolem, celou noc. Ptala jsem se ji, jak poznají, že tam bydlí cizinci, na to mi řekla, že v chatrčích bydlí jen cizinci, místní chudí a nezaměstnaní dostali od vlády domy. A že je přece zná, vídají se v kostele. Jsou to její sousedi.
Protesty trvaly týden, postupně (potom, co vyrabovali všechny obchody ve svém okolí) se zmírňovaly až úplně utichly. Za spálená auta a autobusy nikdo nebyl potrestán. Brenda říkala, že policajti před davem utíkali, když byli venku z auta, tak prostě zdrhli, proto ty hořící policejní auta. Armádu nepovolali, že to nebyl tak silný protest.
Kdyby nebylo těch SOS smsek a médií, člověk by si toho ani nevšiml, že nějaký protest probíhá.

Vše utichlo a jede se dál. 3. srpna tu máme volby, tak uvidíme, jak dlouhé budou protesty po nich.